16. prosince 2009

Cyberpunkový nákup v Alza.cz

 "Budoucnost už nastala, jen je nerovnoměrně rozložená", řekl prý William Gibson.

Je těžké nevzpomenout na cyberpunkové "high tech, low life", když člověk přichází k centrále Alza.cz v ulici příznačného jména - Jateční. Prosincový soumrak a zplodiny z ucpaných ulic sedají na Prahu. Neony holešovického Red Light districtu se rozsvěcí.

Ruce v kapsách, empétrojky v uších. Dav nehledá laciný sex, ale výhodnou elektroniku. Pohodlnější čekají v autech frontu na místo k zaparkování, pěší vcházejí rovnou dovnitř.

Vnitřek zašlé indistriální budovy je překvapivě světlý a ve vzduchu ucítíte wifi zdarma. Navigace je jednoduchá - zaplacené elektronické objednávky mají check-in u počítačů, ostatní mohou platit cash u řady automatů dále. Obsluhu zvládne i dítě. Stroj bez řečí vrátí pětikorunu. Člověk by jistě vyváděl, že nemá dost drobných.

S lidmi jsou obecně potíže. Mladý manažer bere kolem ramen jiného mladého člověka a jemně mu vysvětluje, že ta poslední Nokie není na hraní, ale na práci. Cesta k efektivitě spočívá ve vyloučení nespolehlivých elementů z distribučního procesu.

Stěna je až někam ke stropu pokryta novotou zářícími obrazovkami. Každý si může najít tu svoji. Na velikosti záleží. Nic pod 42 palců nemá smysl.

Jakmile odevzdáte peníze, musíte z tepla ven na mráz. Symbolické.

V improvizovaném stanu u skladu je sice zima, ale nesněží tam a ani neprší. Robotický ženský hlas vyvolává čísla jak v nějaké bizarní loterii. Čas od času opakuje ty, kteří se pro zboží nedostavili. Zřejmě je pohltil tajemný holešovický smog nebo zešíleli z obrovské nabídky elektronických hraček v hale. Není ale čas přemítat nad jejich pohnutým osudem. Slyším své číslo.

U pultu, na jehož konec ani nedohlédnu, vydávají brigádnice zboží. Jejich prací je převzít lístek a předat balíček. Živočišné agentky digitálního cara. Front-end se bez lidí neobejde. Zvlášť pokud vyjdou levněji než stroje. Svým nákupem jsem se kvalifikoval na párek rohlíku zdarma. Hladově beru.

Pevně svírám svou krabici elektroniky, jako bych ji mohl ochránit před krví podlitýma očima místních notoriků. 

Takhle se prodávají vánoční dárky. Ještě se máš co učit, Ježíšku.

Miluju to.

Nikde jinde bych se ke své závislosti nedostal rychleji.

Líbí se mi efektivita procesů, která z toho čiší. Je to fascinující.

Pro člověka z minulého století ale i trochu znepokojující.

29. listopadu 2009

Chuť fastoodu v krizi

Mám spoustu ohavných spotřebitelských úchylek. Kupříkladu kupuji Beaujolais nouveau v Lidlu a ochutnávám každou novinku vyprodukovanou fastfoodovými řetězci. Kladivo krize však nejspíš dopadá i na ně, protože většina z nich připravila různá "krizová menu". Dost dobře si umím představit, že se část cenově citlivých zákazníků vrátí k "vlašáku se dvěma", a s tím je jistě třeba bojovat.

Pokud bych měl výsledek hodnotit z hlediska zákaznické brand experience, pak u mě rozhodně prohrává Subway - jejich mikrosendvič nezažene hlad a jakmile koupíte dva, dostáváte se cenově nebezpečně blízko nabídce dne, která je kvalitativně nesrovnatelná. A to je hlavní problém: zatímco B Smart od KFC představuje zmenšenou variantu klasické chuti, Baby Subs jsou senzoricky úplně jiná písnička.

Boulevard ani Burger King zatím na krizovou notečku moc nehrají a tak u mě vyhrává Mc Donald's, který má nejlépe cenově segmentovanou nabídku a za pade tam dostanete asi nejvíc muziky.

Pro mě jsou ovšem nejzajímavější rozličné speciální edice a inovace. Podle nich hodnotím skutečnou kvalitu nabídky jednotlivých řetězců. Většina bitev se doposud vedla pouze mezi KFC a Mc Donald's, ale letošní závěr roku má překvapivého vítěze. KFC zcela rezignovalo na novinky (kromě sladkostí, na které bych upřímně šel raději jinam), v Boulevardu jsem zažil vždy spíše zklamání (naposled zabodovali s bagetou postavenou na tatarce a rybích prstech - to už je ale dlouho) a Mc Donald's má body spíš za snahu. Je pravda, že představil nejvíce novinek, ale nic chuťově nepřebilo klasickou nabídku. Takže přestože oceňuji odvahu předhodit Čechům opravdu pálivé jídlo (Big Jalapeňo), jednoznačným vítězem je pro mě BK a jeho fenomenální Angry Whopper.

Kvality Burger Kingu neoceňuji jenom já. Klasický Whopper obsadil čestné desáté místo v žebříčku best burgerů Czech please a ocenění přišlo i z Fast Food Žurnálu, který asi jako jediný cíleně mapuje lokální junkfood.

Takže dobrou chuť, až budete potřebovat něco rychlého a kalorického.

16. listopadu 2009

Stesk po bezcílnosti (k výročí listopadu 89)

Vzpomínám si, jak jsme v dětství šli s otcem na procházku na Malou stranu. Byl vánoční čas a sníh pokryl neudržované, špinavě šedé ulice bílým popraškem jako když babičky sypaly práškový cukr na perníkové domečky. Bylo ticho a prázdno. Jednou za čas jsme potkali zachumlanou postavu, ale pokaždé přešla na druhý chodník. V tom tichu jsme slyšeli pouze vlastní kroky. Připadal jsem si jako v nějaké pohádce. Nebo filmu z První republiky.

Hezká vzpomínka. A doufám, že také vzpomínkou zůstane. Praze víc sluší rušivý a znepokojující tep života než 40 let zimního spánku.

Mladá fronta píše o věcech, po kterých se lidem stýská. Já mám vzpomínky, ale nemám stesky. Že prý jsme například žili kulturněji. Ve světě převrácených hodnot jsme skutečně silněji vnímali umění - třeba nelegální nebo pololegální knihy, filmy a koncerty. Cenzoři nás ochraňovali před určitou formou braku, ale na oplátku nás zahrnovali jinou. Na TV Barrandov momentálně běží Major Zeman, zřetelný příklad tehdejší šmíry, která neobstojí před žádným kritickým měřítkem. Na reálsocialismu jako takovém nebylo nic dobrého a kdokoli tvrdí opak, pouze živí své iluze.

Vybavuji si ten zvláštní pocit bezcílnosti, když jsme se spolužáky v pubertě prolézali Prahu připomínající na správných místech město duchů. Náplavky u Vltavy, zanedbané stráně, zapomenuté výhonky průmyslových komplexů představovaly zvnějšnění mého stavu mysli. Náš život měl nulovou perspektivu. Na výběr bylo kolaborovat s režimem (jít do „Strany“), dělat zbytečnou práci nebo se stát věčným outsiderem v disentu. Začali jsme poslouchat a žít punk. No Future.

Rok 1989 byl dobou dnes nepřestavitelného patosu.

Všechny to cinkání klíči, společné zpívání a dojímání… Bylo to zvláštní. Asi jako když si poprvé vezmete extázi a všichni lidi na světě vám přijdou ohromně milí a plyšoví na dotek.

Během Palachova týdne jsem dostal pohlavek od estébáka. Tím moje hrdinství končí a z komunismu jsem odešel pouze na levelu "zlobivé dítě". Pak už jsem pouze stál na správné straně. Když se nás stávkový výbor zeptal, jestli odvolat moc milého komunistického ředitele gymnázia, hlasoval jsem poslušně - za jeho odvolání. Jaké si nás vychovali, takové nás měli.

Večer sedmnáctého listopadu 1989 si vybavuji zcela živě. Vylezli jsme s kámošem na střechu PAKULu, abychom se po pár pivech pokochali výhledem na večerní Prahu. O demonstraci jsem shodou okolností nic nevěděl (nezapomínejte, že nebyly mobily ani Facebook). Mezi sedmou a osmou hodinou jsem však pocítil zvláštní záchvěv sounáležitosti a soucitu s celým lidstvem. Nevím, co to bylo. Možná jsem se napojil na kolektivní nevědomí, možná to byl side-effect mizerného piva a možná jsem si to jen vymyslel, aby ta historka měla šťávu.

Každopádně když jsme slezli ze střechy a pokračovali na další pivo, dávali jsme si ho už v jiné realitě.
Mé generaci přisoudily sudičky svět ovládaný diktaturou. Svoboda byla nepovolený termín (pokud nešlo o Ludvíka). Znali jsme ji jen jako útěk do privátních sfér - ať už do knih nebo do zahrádkářských kolonií a chalup. Když jsme vyrůstali, stavěli jsme si v hlavách zdi cely. Svět byl definován hranicemi zakázaného a povoleného. Snili jsme o tom, že ty zdi jednoho dne zbouráme. Ale naše sny o svobodě, byly představy vězně, který desítky let prožívá dopředu tu chvíli, kdy si sedne do restaurace a objedná opravdový steak a čerstvě natočené pivo.

Svět, ve kterém žijeme, není svět našeho dětství. Už začínáme tušit, že svoboda neznamená jen větší výběr u regálu a porno v televizi. Ale že její součástí je i odpovědnost za zmiňovaný kus hovězího a točené pivo.
Husákovy děti svobodu osahávají, strkají si ji do pusy, šťouchají ji prstíky do očí, čichají k ní, olizují ji a prostě se ji všemi smysly snaží integrovat do svého světa. Tunelují ji, zneužívají, bezostyšně konzumují, pomlouvají, bojují za ni či před ní utíkají. Každý podle své nátury.

Kecal jsem. I mně se občas zasteskne. Po té bezcílnosti a prázdnotě. Po černobílém světě s jasně rozdanými rolemi.

Tak se projevuje můj strach ze svobody.

23. října 2009

Plačky nad časem, marketingem a značkou Quelle

Poslední dobou tragickým způsobem zanedbávám svůj blog. Důvodů je více. Pozorný čtenář si jistě již dávno povšiml vlevo bloku Twitter updates, nepozorný nechť si mě přidá zde. Snažím se veškeré své moudro vměstnat do 140 znaků (aby se případně dalo retweetnout). Blogy píšou “ti druzí”, my štěbetající to jen posíláme dál. (A Facebook je stále out.)

Časy se prostě mění a mnohé naše jistoty mizí. Stejně jako některé značky zásilkových firem. Zbyněk Petráček v souvislosti s tím píše o “generaci Quelle”, pro kterou je podle něj typické to, že si svobodný svět představovala skrze optiku barevných stránek tištěných katalogů. Je to trefný postřeh. My, “husákovy děti” jsme to měly jinak - v “Bravíčku” jsem poprvé zahlédl Blade Runnera a svůj názor na fungování světa jsem posléze coby copywriter prodal na billboard cigaret Lucky Strike. “Svoboda volby”, stálo tam.

Generacemi se budeme podrobněji zabývat v našem novém projektu, který je dalším důvodem, proč jsem zanedbával svůj blog. Etnobus bude pravidelný entografický výzkum a možnost realizovat se v trendspottingu (po čemž už několik let toužím).

Jo, a abych nezapomněl: podle mě marketing zanikne.

9. září 2009

Recyklace značky Picante

Picante býval nonstop fresh-mex fastfood v pražské Revoluční ulici. I přes přízeň z řad hladových nočních flamendrů a nestíhajících denních manažerů nakonec zavřel krám. Přesto jsem nedávno objevil jeho branding při nákupu šawrmy v syrsko libanonském bistru na Praze 6 - sendvič byl zabalen v papíře potištěném logem Picante. A tak je vidět, že zkrachovalé značky často žijí nejenom v myslích spotřebitelů, ale i fyzicky. Kupříkladu recyklované jako balící papír.

31. července 2009

Proč jsem si koupil botasky?

O designové kolekci značky Botas bylo napsáno mnoho (například tady a tady) a proto nechci přilévat olej do ohně (nebo nosit dříví do lesa?). Slyšel jsem ale pár názorů typu „to bych si v životě nekoupil“, což mi přišlo zajímavé.

Argumenty byly v zásadě tyto:

1. Nekupoval jsem je za komančů nebudu je kupovat dnes.
2. České boty bych si nikdy nekoupil, ať vypadají jakkoli.
3. Je to masovka, kterou prodává Baťa. Ergo jsou málo „kůl“.

To vše celkem chápu, já botasky taky nikdy neměl a nevzpomínám si, že bych si někdy koupil české boty.

Proč jsem udělal výjimku?

1. Líbí se mi od chvíle, kdy jsem je viděl na výstavě designu v Uměleckoprůmyslovém muzeu. A to je asi nejdůležitější.
2. Je to fascinující příběh propojení byznysu s designem - nehledě na pozoruhodnou resuscitaci klasického produktu ze „hřbitova značek/brand graveyard“.
3. Považuji za dobré podpořit mladé designéry a přispět tak k pozvolné kultivaci zdejšího kýčovitého a vyprázdněného prostoru. A čím víc se nových botasek prodá, tím líp.

Btw mám tyhle - což jsou nejspíš ty nejnudnější. To jsem celý já.

19. června 2009

Marketing v sociálních sítích: epic fails

Pravděpodobně znáte termín „epic fail“, který je poslední dva roky prudce na vzestupu. Pokud ne, nuž... Těžko to označit jinak než jako „epic fail“.

Současný buzz kolem síťového marketingu vynáší na hladinu především rozličné úspěšné case studies. Podle mého jsou však mnohem poučnější příklady těch, kterým to nevyšlo a jejich „epic fail“ se dost možná zapíše do učebnic moderního marketingu. Devět nešťastníků vyjmenoval ZDNet. Vřele doporučuji.

Bylo by myslím zajímavé, dát dohromady podobný seznam i v českém prostředí. Pokud máte nějaké kandidáty, napište je prosím do komentářů nebo mi je pošlete na mail.

And now for something completely different.

4. června 2009

Překvapivý vítěz voleb: Facebook

Jako volič si připadám tak nějak… Neosloveně? Kdybych do schránky nedostal volební lístky, skoro bych netušil, že se něco děje. Pouze mi u východu z metra nějaká mladá dívka vnutila leták ČSSD, na kterém mě nejvíc zaujal parciální lak – říkal jsem si, kolik to sakra muselo stát. Pak vím, že se házely vajíčka po Paroubkovi, jelikož má bradavici a je marťan. Jakou to má souvislost s evropskými volbami, to netuším.

Politická scéna se jako obvykle podobá základní škole o velké přestávce. Jedni s brekem žalují „Vy jste házeli“, a ti druzí se založenýma rukama kroutí hlavami: „To my ne, to jiní.“

Takže není až tak překvapivé, že se směje někdo třetí. Sociální pavučina Facebook získala tolik pozornosti, že by se jeden zamyslel, jestli náhodou za celou vaječnou aférou nestojí jejich PR oddělení. Jak ho stará média prezentovala v souvislosti s volbami?

1. Jako médium s vysokou mírou relevance vůči cílové skupině mladých lidí.
2. Jako médium vlivné.
3. Jako výborný prostředek organizace a komunikace – zkuste si nějakou akci připravit za pomoci lidé.cz nebo líbímseti.cz.
4. Jako samozřejmou součást dnešní reality – o Facebooku se píše jako o „Facebooku“, nikoli jako např. o „sociální síti Facebook“, tzn. už není potřeba vysvětlovat, co vlastně Facebook je.
5. Jako místo, kde je dobré být, pokud chci být informovaný – informace na Facebooku vnikají, ostatní média je teprve přebírají.

Takže lze předpokládat, že Facebooku v důsledku přibudou v ČR jak uživatelé, tak inzerenti. Ne, že by na tom v globálním měřítku nějak záleželo, ale stejně je to zvláštní výsledek české předvolební kampaně.

A co s těmi volbami? Ještěže existuje ten internet – zadal jsem si vše do předvolební kalkulačky a mám jasno.

2. června 2009

Televizní tip: True Blood

Jeden z nejlepších televizních seriálů současnosti je o upírech, měňavcích, vlkodlacích a podobných příšerách z temnost. A narozdíl od série Angel je myšlen smrtelně vážně. Divné?

Tvůrcem True Blood je Alan Ball, člověk, který stojí scénáristicky za Americkou krásou a především sérií Six Feet Under. Obě díla se vyznačují realistickými charaktery a provokující reflexí současné americké společnosti.

Nejinak je tomu v True Blood. Příběh se odehrává v alternativní realitě, kdy je vynalezena umělá krev a upíři žijící do té doby skryti ve stínu se náhle stávají součástí běžného světa. Soužití s lidmi, kterým do té doby doslova pili krev však pochopitelně není jednoduché...

True Blood patří k dílům odrážejícím současnou atmosféru nejistoty, stejně jako třeba Battlestar Galactica. Stín představuje podle hlubinné psychologie odvrácenou a záměrně ignorovanou stránku našeho Já. Bytosti, které v něm přebývají jsou pak personalizací našich obav a strachů.

V Buffy ještě bylo možné s Temnotou bojovat, v True Blood už se s ní musíme naučit žít.

Poučné. A díky produkci HBO velmi koukatelné.


(Btw: Druhá série se začne vysílat 14. června, první série běží aktuálně v české premiéře na HBO.)

26. května 2009

Trendometr hlásí: Facebook je out

Tak jsem zas po dlouhém čase vytáhl ze sklepa svůj zaprášený trendometr a přiložil ho Facebooku. Co myslíte? Totální OUT!

Je to tak. Každý mejdan má ten zlomový okamžik, kdy zábava začne upadat a od té chvíle to jde už jen z kopce. Zrovna teď to zažíváme ve velké párty nazvané Trvalý růst. Nebo to si takhle jedete už sedmý pracovní den ohromnou rally v surové ropě na NYMEXu a najednou vám něco v hlavě začne říkat: „Vystup chlape, už máš na nový Porsche, žádnej trend neroste až do nebe.“ Však to znáte.

Facebook není téma geekovských blogů, ale Hospodářských novin. Slova „ajsíkjů už nepoužívám, radši se naloguju na fejsbůk“ neříkají teenageři, ale mámy od rodin. Rychle rostoucí sociální síť míří nezadržitelně do mainstreamu a je stejně stylotvorná jako iPhone od chvíle, kdy se začal prodávat u zdejších operátorů. Když někdo není na Facebooku, není to zaostalost, je to postoj.

Co by nám trendometr schválil?

Se sociálního balastu nejspíš maximálně Twitter, který u nás zatím stále čeká na svou Oprah. A možná Ning, kde si vytvoříte vlastní soukromou komunitu a máte vystaráno.

Zdaleka nejvíc je ovšem zajít na večeři s přáteli, poslechnout si koncert kapely, která se nedá stáhnout na Rapidshare, vydat se na procházku do lesa a vůbec provádět všelijaké staromódní offline aktivity.

Prostě krize.

28. dubna 2009

Krize v Hobitíně

Dle mého skromného názoru jsou Češi hobiti: žijí v ošklivých norách, kouří tabáček , pijí pivíčko a příliš se nestarají o to, co se děje za hranicemi jejich zemičky. Jenže špatné zprávy dorazily nakonec i sem, pane Holbytlo.

Klasická média, která od začátku krizí strašila, mohou mít radost ze svého sebenaplňujícího se proroctví – jejich propady údajně dosahují až 40 % a slevy na reklamu jsou až 90%. A tak prý upírají své naděje k internetu. To je dost odvážná strategie pro zemi, která zaujímá jednu z posledních příček v procentu domácností připojených k internetu (hůře je na tom jen Kypr, Řecko, Rumunsko a Bulharsko).

Své o tom vědí v reklamních agenturách, které podle iHned vyloženě bojují o přežití. My poradci jsme na tom naopak podle médií dobře. To nemohu potvrdit ani vyvrátit, ale faktem je, že se mi stýská po mé zlaté kreditní kartě. Každopádně vtipné reklamy vznikají i nadále. Nejspíš ze sebe kreativci to nejlepší vydávají pod tlakem, podobni olivám.

Těžkou zkouškou prochází i automobilový průmysl toužící v Evropě po šrotovném stejně jako zpitý flamendr nad ránem po lajně kokainu, která by ho ještě chvíli udržela na nohou. Marná jsou varování před kocovinou. Nebuďme na vlády naštvaní – hrají vabank, stejně jako mnoho firem, a doufají, že krize odezní dříve, než se poptávka vyluxuje do posledního autíčka. V Německu se zatím nebojí, protože vyrábějí malá a úsporná auta (až drobné výjimky).

To ve Velké Británii na to jdou jinak. Aston Martin hodlá uvést na trh One-77, káru za bratru pětatřicet mega. Unese image značky Aston Martin cenu z nebeských výšin? Těžko říci.

Taková Honda se naopak drží pěkně při zemi a na všech čtyřech – uvedla na trh „dog friendly“ automobil.

A pak že krize není k ničemu dobrá. Kdy to auto dorazí do Hobitína? Čekají tady na něj miliardy.

15. března 2009

Dáme si pauzu, Facebooku

Jsou chvíle, kdy si uvědomíte, že vám nějaký vztah přerůstá přes hlavu.

A to je přesně čas říci jasné „Dost!“.

Pokud kupříkladu při sexu kontrolujete došlé sms a máte tendenci na ně odpovídat, není to zcela přirozené. (Ne, to se mi nestalo, pouze jsem o tom četl.) Váš vztah s technologií překročil určitou rozumnou mez.

Já jsem se rozhodl říci dost Facebooku. Nejenom, že jsem si zvykl kontrolovat aktuální stav několikrát za hodinu, ale zároveň pozoruji tendenci hodnotit kvalitu života lidí kolem podle kvality jejich statusů. „Co dělají?“ ptám se znepokojeně, když se dlouho neobjevuje nějaký zajímavý update.

Nejspíš žijí své reálné životy a zanedbávají své virtuální alter ego. Což nejsem schopen pochopit – snad si přece kdokoli může pustit Facebook na mobilu, když třeba v restauraci odejde jeho partner/partnerka na toaletu, a napsat tam něco zajímavého? Nebo když čeká na zastávce? Nebo když se nudí na poradě? Nebo když stojí ve frontě na pokladnu? Ne?!

Ehm…

Podobně znepokojivá je tendence žít tak, abych měl co psát do statusu. Na jednu stranu je to samozřejmě výzva mít zajímavý život, na stranu druhou asi není úplně v pořádku myslet neustále na to, jestli můj poslední zážitek pobaví mé „přátele“ na fejsbuku.

Takže říkám dost a vyhlašuji, že se na Facebook nepřihlásím.

Týden.

Déle si nemůžu dovolit Facebook jako technologii ignorovat.

Přijde vám to divné?

A jaká byla vaše nejdelší doba strávená bez mobilu v posledních pěti letech?

11. března 2009

Ztráta soukromí? Dostaňte na Facebook rodiče a prarodiče

Není tomu tak dávno, kdy Evropská komise varovala před Facebookem. Přesněji řečeno – vyslovila obavu nad nekontrolovaným publikováním osobních údajů na Síti.

Upřímně řečeno, myslím si, že žádná varování příliš nepomohou. Přesto je řešení jednoduché – nechť si naivní teenageři na Facebooku přidají do přátel své rodiče a prarodiče. A hned jim dojde, jak je důležité přemýšlet nad tím, co kde zveřejním a co znamená hlídat si své „veřejné soukromí“.

Btw. Evropská komise jako obvykle objevuje Ameriku. A to doslova - stačí si přečíst tento článek na USA Today.

13. února 2009

Auto k bytu: marketingové zoufalství

Způsob, jakým získáváte publicitu při marketingové kampani, vysílá důležitý signál nejenom samotnému zákazníkovi, ale veřejnosti obecně. Vzpomeňme, jaký signál kdysi vyslala značka Cadillac svým zákazníkům, když se spojila s prodejcem sekaček na trávu.

Už tři developerské firmy postavily své současné kampaně na tom, že k bytu dostane kupující auto. První se zřejmě inspiroval ve Francii, ostatní už se jenom přidali. Jestli se přidá čtvrtý a pátý, už asi byt bez auta neprodáte. Bude to standard.

A jaký signál že to developeři vysílají? „Jsme naprosto zoufalí. Uděláme cokoli, abychom prodali. Kromě toho, že bychom snížili cenu.“

Na přečtení takového signálu nepotřebuji být realitní analytik – kdyby mi to náhodou nedošlo, stačí si přečíst noviny.

Jsem zvědav, která automobilka začne jako první nabízet k autu byt. Vzhledem ke stavu obou odvětví půjde zřejmě o oboustranně výhodnou crosspromotion.

27. ledna 2009

Jak budovat brand pomocí SEO

Dostalo se nám od spřáteleného klienta rychlokurzu o SEO. Zželelo se mu nás, když viděl naše pramálo optimalizované stránky o brandingu. Uvědomil jsem si přitom, jak velký rozdíl je „vědět jak je SEO důležité“ a „jednat podle SEO“.

A jak jsem nadšený, podělím se o pár dobrých rad. Co tedy radí SEO lama?

1. Zaregistrujte se do co nejvíce různých katalogů a rejstříků firem, o nichž jste nikdy neslyšeli. Existují seznamy, které prý zaručují kýžené zvýšení PageRanku. Hádám, že tak na dva až tři odkazy ze seznamu chodí i lidé. Ale to nevadí. Důležité je, že tam chodí roboti.

2. Pravidelně spamujte diskuse na webech relevantních k tématu vašich stránek. Je vcelku jedno, co tam napíšete, hlavně aby tam byl odkaz na vás. Mějte ale na paměti, že diskuse občas navštěvují i lidé, nejenom roboti.

3. Při psaní textů myslete na svého nejdůležitějšího čtenáře. Tím je Googlebot. Je to tvor mdlé inteligence, proti kterému je každý šváb bakalářem kosmologie. Pro jednoduchost si ho ale představujme jako extrémně pitomého psa. Pokud má něco pochopit, musíte mu to donekonečna opakovat. Když třeba děláte zubní kartáčky, dbejte na to, aby se spojení „zubní kartáček“ a „ústní hygiena“ střídaly ob větu. Zatímco psa můžete teoreticky vychovávat metodou cukru a biče (myšleno obrazně!), na googlebota smíte použít jen cukr. Jinak se naštve a máte se zobrazováním utrum.

Budiž tento příspěvek dalším důkazem, že selský rozum prostě není všemocný. Přesto se najdou tací, kteří by mysleli, že stačí psát pro čtenáře, nespamovat prostor kolem sebe a být přítomen tam, kde jsou lidé. Každý středně úspěšný blogger ale dnes už píše primárně pro roboty. A to je teprve rok 2009!

P.S. Titulek tohoto příspěvku je SEO optimized.

11. ledna 2009

TV Barrandov: První dojem uděláte jen jednou

Podobu českého televizního trhu definuje Nova.

To se nám může nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom diskutovat, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Stačí se podívat na nabídku: kromě samotné TV Nova, tady máme ještě veřejnoprávní Novu (ČT1) a věčné alter ego Novy - TV Prima. O specializovaných derivátech Nova Cinema a Nova Sport ani nemluvě .

Teď jsme získali další Novu – tentokrát jakoby se pomocí stroje času vrátila TV Nova z období před pěti šesti lety. Sitcom o policajtech, nevtipný komunální humor Zuzany Bubílkové, „kontroverzní“ talk show, Ivan Mládek, Adamcova estráda plná „hvězd“ typu Vítek, Vaňková, Vondráčková, Gott...

Je to zajímavá strategie – nějak jsem nezaregistroval výrazný stesk Husákových dětí (na které TV Barrandov dle vlastních slov cílí) po „staré Nově“. Samotná TV Nova udělala za ty roky pořádný krok dopředu a svou pozici jedničky si dnes myslím zaslouží – už pro odvahu opouštět zajeté koleje a vést společenskou diskusi (např. Soukromé pasti).

Přesně takovou odvahu TV Barrandov nepředvedla a to je můj první dojem.

Ale zvýšenou konkurenci v „plnoformátových“ televizích mohou vítat jak diváci, tak zadavatelé reklamy a potažmo i reklamní agentury. Z tohoto důvodu bychom si měli přát její úspěch.

We try harder. (If you are not the biggest, you have to.)“ Tak kdysi nastavila svůj positioning půjčovna Avis a doteď je s ním úspěšná. TV Barrandov se bude muset snažit ještě podstatně víc.

1. ledna 2009

PF 2009: Jak se cítit šťastný II.

Minulý rok jsem začal dobrou radou pocházející od vědců zkoumajících lidské štěstí. Pokrok však nelze zastavit, věda udělala další významný krok kupředu, a pokud Vám aktuální zjištění náhodou uniklo, přijměte prosím tento příspěvek jako mou drobnou pozornost.

Rada je jednoduchá: pokud chcete být šťastní, obklopujte se šťastnými lidmi. Štěstí je totiž nakažlivé.

Vědci z Harvard Medical School a University of California totiž při studii, která trvala dvacet let a zahrnovala téměř 5 000 lidí, zjistili, že štěstí se šíří skrze naše sociální sítě. Pokud se někdo stane šťastným, ovlivní řetězová reakce štěstí nejen jeho přátele, ale i přátele jeho přátel.

Šíření štěstí je závislé na čase a prostoru. Efekt trvá přibližně jeden rok a s rostoucí vzdáleností od šťastné osoby slábne. Kamarád šťastného jedince žijící ve vzdálenosti 1 míle má 25% pravděpodobnost toho, že se stane také šťastným. Jeho případný spolubydlící 8% šanci, sourozenci ve stejné vzdálenosti 14% šanci. Soused šťastného člověka má dokonce 34% šanci.

Je poměrně zajímavé, že smutek pro své šíření sociální sítě zdaleka nevyužívá tolik jako štěstí.

Přeji všem laskavým čtenářům v roce 2009 co nejvíce šťastných přátel a sousedů.