Když jsem se onehdá zeptal svých online přátel na to, zda ještě stále používají doménu ebanka.cz pro přístup k účtu, poměrně značné množství odpovědělo, že ano. Nepřekvapuje mě to.
Držet si účet u "raifky" není příliš racionální rozhodnutí, zvlášť když u jiné banky máte vedení skutečně zdarma. Jenže představa, že jsem vydán napospas systému KB, který sice umí podobné věci, ale jeho uživatelské rozhraní působí jako z doby děrných štítků, ta mě trochu děsí.
Za vychytaným webovým interfacem byla eBanka banka jako každá jiná. Jenže právě to rozhraní představovalo zatraceně důležitou drobnost. Teprve když jsem se v systémech jiných bank pokoušel provést triviální operace, došlo mi, kolik času a nervů mi eBanka šetří. Možná už ostatní náskok zdejší první internetové bankovní instituce dohnali, ale praktické zkušenosti mi spíš říkají, že ne.
Systém zatím funguje, takže stýskání není úplně na místě. Jen se obávám, aby ho nezrušilo nějaké "osvícené" manažerské rozhodnutí.
Pokud vůbec může být banka "cool", pak byla cool eBanka. A dnes mBank. A jako "přední český trendspotter"bankám vzkazuji: Čech není cool. Holubová není cool. Nejvíc cool je přinést zákazníkům skutečný benefit místo toho, aby se o tom jen planě plkalo.
23. dubna 2010
5. února 2010
Trendy 2010: Globální zápecníci
Po pár plzničkách U pětníka jsme posledně s kamarádem vedli truchlivé řeči o tom, že dřív bývalo líp. Známe se prakticky od porodnice a bylo období, kdy jsme se u piva vídali obden. Ono je jednoduché skočit na jedno, když bydlíte za rohem, ale o dost těžší, když to k sobě máte desítky kilometrů. Nejsnazší způsob, jak se potkávat častěji než jednou za uherský rok, je v dnešní době nějaký společný byznys.
Pokud jste hráli The Sims, tak víte, jak přátelství funguje - musíte s panďulákem za jiným panďulákem, najít společná témata a toto opakovat do zblbnutí, i když už je vztah navázán.
Přes všechny řečičky o blízkosti duše v důsledku o jakémkoli vztahu rozhoduje blízkost geografická. Nemůžete mít gang zároveň na pravém i levém břehu Vltavy.
A nic na tom nezmění ani všechny ty blýskavé nové technologie. Pokec na Skypu je lepší než esemeska, ale není to totéž jako sedět u jednoho stolu (což nejspíš potvrdí každý, kdo je nucen v rámci efektivity schůzovat pomocí videokonferencí).
Prostě čím šířeji se naše vědomí rozprostírá po celé planetě, tím hlouběji potřebuje být naše nevědomí ukotveno v bezpečí hyperlokality.
Naše dojetí nad osudy země, kterou známe pouze z televizních zpráv je upřímné podobným způsobem, jako když roníme slzičku na konci hollywoodského bijáku. Ale neuklizený sníh na chodníku před domem nás naštve opravdově.
Podobně fungují mezilidské vztahy.
Facebook není příliš dobrý v utužování reálných přátelství, zato exceluje při udržování "slabých vazeb", tj. velmi zjednodušeně povrchní známosti. Může za to kromě jiného i technologie, která filtruje informace jiným způsobem než to děláme v reálu (mám na mysli konstrukci feedu od "přátel" směrem k nám).
To ovšem dělá z internetových sociálních sítí ideální platformu pro hyperlokální aktivity. Facebook už dávno přesáhl kritickou mez a díky počtu uživatelů má potenciál silného lokálního média. Jako pravověrný Bubenečák tam mám místní informace na dosah ruky - jak ze skupiny, tak z radniční stránky. Kam se hrabe jakákoli tiskovina. A to se bavíme jen o elementární funkčnosti. V blízké budoucnosti zde určitě budeme organizovat skupiny odporu i poznávat své sousedy.
Nakonec jistě vzniknou i mnohá přátelství u nevirtuálního piva.
Pokud jste hráli The Sims, tak víte, jak přátelství funguje - musíte s panďulákem za jiným panďulákem, najít společná témata a toto opakovat do zblbnutí, i když už je vztah navázán.
Přes všechny řečičky o blízkosti duše v důsledku o jakémkoli vztahu rozhoduje blízkost geografická. Nemůžete mít gang zároveň na pravém i levém břehu Vltavy.
A nic na tom nezmění ani všechny ty blýskavé nové technologie. Pokec na Skypu je lepší než esemeska, ale není to totéž jako sedět u jednoho stolu (což nejspíš potvrdí každý, kdo je nucen v rámci efektivity schůzovat pomocí videokonferencí).
Prostě čím šířeji se naše vědomí rozprostírá po celé planetě, tím hlouběji potřebuje být naše nevědomí ukotveno v bezpečí hyperlokality.
Naše dojetí nad osudy země, kterou známe pouze z televizních zpráv je upřímné podobným způsobem, jako když roníme slzičku na konci hollywoodského bijáku. Ale neuklizený sníh na chodníku před domem nás naštve opravdově.
Podobně fungují mezilidské vztahy.
Facebook není příliš dobrý v utužování reálných přátelství, zato exceluje při udržování "slabých vazeb", tj. velmi zjednodušeně povrchní známosti. Může za to kromě jiného i technologie, která filtruje informace jiným způsobem než to děláme v reálu (mám na mysli konstrukci feedu od "přátel" směrem k nám).
To ovšem dělá z internetových sociálních sítí ideální platformu pro hyperlokální aktivity. Facebook už dávno přesáhl kritickou mez a díky počtu uživatelů má potenciál silného lokálního média. Jako pravověrný Bubenečák tam mám místní informace na dosah ruky - jak ze skupiny, tak z radniční stránky. Kam se hrabe jakákoli tiskovina. A to se bavíme jen o elementární funkčnosti. V blízké budoucnosti zde určitě budeme organizovat skupiny odporu i poznávat své sousedy.
Nakonec jistě vzniknou i mnohá přátelství u nevirtuálního piva.
2. února 2010
Trendy 2010: Pomocí strojů nám vládnou fachidioti
Mám doma moderní čidlo ovládaní teploty. Někdo ho nastavil, aby přes den udržovalo 22 stupňů. Pokud jsem v práci, je zbytečné v bytě tolik topit. Mohl bych se začíst do mnohastránkového manuálu a určitě bych to během slabé čtvrthodinky přenastavil. Ale protože je mi líto toho času, pokaždé když odcházím, manuálně pootočím kolečkem. Je to můj nový rituál. Který si vynutil stroj.
Dříve jsem se těšil z každé nové elektronické hračičky. Když něco kupuji dnes, trpím pouze frustrací z nutnosti učit se další uživatelské rozhraní a z představy, jak budu tvrdohlavý křemíkový pidimozeček nutit komunikovat s ostatními součástmi mého technického ekosystému.
Nová aplikace Foursquare je něco jako elektronické píchačky - nestačí si ale štípnout dvakrát denně, jak Pavlovovi psi jsme odměňování body za každé zalogování do systému. Necháváme sebou manipulovat zcela dobrovolně.
Majitel Facebooku prohlásil soukromí za přežitek. Je to jednodušší, než nutit stroje, aby se naučily chránit naše soukromá data.
Stroje nás ovládají už dnes: nastavují nám doma teplotu, dávají pozor, abychom správně spali, dostatečně se hýbali, řvou, když něco nestihneme. Budí nás, vaří nám kafe, připravují nám pokrmy. Ukazují nám cestu, udržují stanovenou rychlost a rozhodují kolik síly přenesou na to které kolo v autě. Stroje zařizují lety do vesmíru, chod jaderných elektráren i plynulost provozu ve městě.
Namítnete, že ty stroje navrhují a ovládají lidé. Kvalifikovaní lidé. Ano. Tito kvalifikovaní lidé uvrhli svět pomocí sofistikovaných matematických polointeligencí simulujících budoucnost finančních trhů do jedné z největších ekonomických pohrom všech dob. Tito lidé navrhli rozhraní Windows - operačního systému s pitomým a nelogickým ovládáním, který se až donedávna vypínal tlačítkem Start. Teď je to standard pro vzhled naprosté většiny programů na této planetě.
Stroje navrhují fachidioti - lidé s vysokou inteligencí, ale nulovým sociálním cítěním. Odborníci, kteří se nedokáží na problém dívat jinak než prizmatem své specializace. V dobré víře konstruují hloupé věci, které otravují život celému lidstvu.
Žili jsme v romantických představách, že nás jednou ovládnou stroje s inteligencí vyšší než je naše. To jsme si fandili. Lidstvo bude klidně sloužit i technologii s intelektem obyčejné kalkulačky.
A jakou to má souvislost s rokem 2010? Současným hitem jsou Location Based Services a Augmented reality (termíny, které snad zatím ani nemají ustálený český překlad). Jinými slovy technologie umožňující strojům získat podstatně lepší kontrolu nad tím, co děláme v reálném (nikoli virtuálním) světě.
Dříve jsem se těšil z každé nové elektronické hračičky. Když něco kupuji dnes, trpím pouze frustrací z nutnosti učit se další uživatelské rozhraní a z představy, jak budu tvrdohlavý křemíkový pidimozeček nutit komunikovat s ostatními součástmi mého technického ekosystému.
Nová aplikace Foursquare je něco jako elektronické píchačky - nestačí si ale štípnout dvakrát denně, jak Pavlovovi psi jsme odměňování body za každé zalogování do systému. Necháváme sebou manipulovat zcela dobrovolně.
Majitel Facebooku prohlásil soukromí za přežitek. Je to jednodušší, než nutit stroje, aby se naučily chránit naše soukromá data.
Stroje nás ovládají už dnes: nastavují nám doma teplotu, dávají pozor, abychom správně spali, dostatečně se hýbali, řvou, když něco nestihneme. Budí nás, vaří nám kafe, připravují nám pokrmy. Ukazují nám cestu, udržují stanovenou rychlost a rozhodují kolik síly přenesou na to které kolo v autě. Stroje zařizují lety do vesmíru, chod jaderných elektráren i plynulost provozu ve městě.
Namítnete, že ty stroje navrhují a ovládají lidé. Kvalifikovaní lidé. Ano. Tito kvalifikovaní lidé uvrhli svět pomocí sofistikovaných matematických polointeligencí simulujících budoucnost finančních trhů do jedné z největších ekonomických pohrom všech dob. Tito lidé navrhli rozhraní Windows - operačního systému s pitomým a nelogickým ovládáním, který se až donedávna vypínal tlačítkem Start. Teď je to standard pro vzhled naprosté většiny programů na této planetě.
Stroje navrhují fachidioti - lidé s vysokou inteligencí, ale nulovým sociálním cítěním. Odborníci, kteří se nedokáží na problém dívat jinak než prizmatem své specializace. V dobré víře konstruují hloupé věci, které otravují život celému lidstvu.
Žili jsme v romantických představách, že nás jednou ovládnou stroje s inteligencí vyšší než je naše. To jsme si fandili. Lidstvo bude klidně sloužit i technologii s intelektem obyčejné kalkulačky.
A jakou to má souvislost s rokem 2010? Současným hitem jsou Location Based Services a Augmented reality (termíny, které snad zatím ani nemají ustálený český překlad). Jinými slovy technologie umožňující strojům získat podstatně lepší kontrolu nad tím, co děláme v reálném (nikoli virtuálním) světě.
18. ledna 2010
Google vs Čína: příběh od pokerového stolu
Pro nás, normální lidi bez insider informací, kteří se ke světu dostávají skrze tlačítko „Google search“ a „I’m Feeling Lucky“, je těžké posuzovat dění ve vyšších sférách atmosféry. Osobně mi kroky velkých korporací připomínají chvíle, kdy se dívám na turnaje pokeru v televizi – protože pokerové strategii moc nerozumím, vidím především lidi s vážnými, nehybnými tvářemi. Ti všichni mají jistě komplikované a na výhru orientované plány. Já ale nevím jaké.
O Číně a Googlu bylo napsáno mnoho úvah a komentářů od těch, kteří té vysoké hře rozumějí lépe. Nechme ale nyní stranou všechny úvahy o tržních podílech a ušlých ziscích.
Pojďme se na situaci podívat optikou příběhů, které vyprávějí značky. To je totiž to, co si na pozadí racionalizujících vysvětlení odnášíme jako běžní spotřebitelé.
Co je ve hře u tohoto stolu? Důvěra.
Google má k dispozici neuvěřitelné množství dat o nás, uživatelích. Nejenom, že ví, co nás zajímá a na jaké stránky chodíme - jeho servery chrání naše uložená důvěrná data, od e-mailů až po citlivé soubory. Nikdo jiný nyní nedisponuje takovým množstvím privátních a potenciálně zneužitelných informací. Snad kromě Facebooku. Ten ovšem vyřešil svou neschopnost chránit soukromí uživatelů tím, že jednoduše prohlásil soukromí za překonané.
Google zvolil jinou cestu. V jeho korporátním desateru najdeme prohlášení o tom, že chce vydělávat peníze, aniž by působil zlo. Někomu to možná přijde naivní, jenže nezapomínejme na zmiňovanou důvěru. Chcete, aby někdo, komu svěřujete své digitální soukromí vydělával za každou cenu? Víte, jak by vypadalo využití vašich dat při maximalizaci užitku? Nechtějme si to ani představovat...
V Číně Google radikálně slevil ze svých zásad. Ve chvíli, kdy vláda diktuje seznam „nepohodlných“ témat, poškozeni jsou uživatelé. Pomáhat autoritativnímu systému potlačovat právo na svobodné vyjádření názoru lze těžko chápat jako „no evil“.
Složitá hra, kterou Google hraje, se nyní vyvíjí v jeho prospěch. Sám příliš neriskuje - buď zůstane zásadovým, nebo bude jednou z mála entit na zemi, která veřejně donutila čínskou vládu k ústupkům.
Vedlejším efektem je, že teď musí s kartami ven i konkurenti. A to především Microsoft. Ten je v podstatně nevýhodnější situaci, protože pro něj čínský trh znamená mnohem více. Patolízalská reakce Steva Ballmera ujišťující Čínu o své loajalitě je ale více, než by mohl Google doufat.
V postkomunistických zemích jsme na podobné řečičky o „dodržování zákonů“ trochu přecitlivělí. Prostě ne každý praktikuje politiku nulového zla. Třeba si na to uživatelé vzpomenou, až budou nahrávat svá data z nových Office na SkyDrive.
I kdyby ne, jsme svědky zajímavé lekce o iluzi nepolitického byznysu a o tom, že firemní hodnoty nejsou vždy jen věty vytištěné na stěně. Možná jde o víc než jen partičku pokeru.
O Číně a Googlu bylo napsáno mnoho úvah a komentářů od těch, kteří té vysoké hře rozumějí lépe. Nechme ale nyní stranou všechny úvahy o tržních podílech a ušlých ziscích.
Pojďme se na situaci podívat optikou příběhů, které vyprávějí značky. To je totiž to, co si na pozadí racionalizujících vysvětlení odnášíme jako běžní spotřebitelé.
Co je ve hře u tohoto stolu? Důvěra.
Google má k dispozici neuvěřitelné množství dat o nás, uživatelích. Nejenom, že ví, co nás zajímá a na jaké stránky chodíme - jeho servery chrání naše uložená důvěrná data, od e-mailů až po citlivé soubory. Nikdo jiný nyní nedisponuje takovým množstvím privátních a potenciálně zneužitelných informací. Snad kromě Facebooku. Ten ovšem vyřešil svou neschopnost chránit soukromí uživatelů tím, že jednoduše prohlásil soukromí za překonané.
Google zvolil jinou cestu. V jeho korporátním desateru najdeme prohlášení o tom, že chce vydělávat peníze, aniž by působil zlo. Někomu to možná přijde naivní, jenže nezapomínejme na zmiňovanou důvěru. Chcete, aby někdo, komu svěřujete své digitální soukromí vydělával za každou cenu? Víte, jak by vypadalo využití vašich dat při maximalizaci užitku? Nechtějme si to ani představovat...
V Číně Google radikálně slevil ze svých zásad. Ve chvíli, kdy vláda diktuje seznam „nepohodlných“ témat, poškozeni jsou uživatelé. Pomáhat autoritativnímu systému potlačovat právo na svobodné vyjádření názoru lze těžko chápat jako „no evil“.
Složitá hra, kterou Google hraje, se nyní vyvíjí v jeho prospěch. Sám příliš neriskuje - buď zůstane zásadovým, nebo bude jednou z mála entit na zemi, která veřejně donutila čínskou vládu k ústupkům.
Vedlejším efektem je, že teď musí s kartami ven i konkurenti. A to především Microsoft. Ten je v podstatně nevýhodnější situaci, protože pro něj čínský trh znamená mnohem více. Patolízalská reakce Steva Ballmera ujišťující Čínu o své loajalitě je ale více, než by mohl Google doufat.
V postkomunistických zemích jsme na podobné řečičky o „dodržování zákonů“ trochu přecitlivělí. Prostě ne každý praktikuje politiku nulového zla. Třeba si na to uživatelé vzpomenou, až budou nahrávat svá data z nových Office na SkyDrive.
I kdyby ne, jsme svědky zajímavé lekce o iluzi nepolitického byznysu a o tom, že firemní hodnoty nejsou vždy jen věty vytištěné na stěně. Možná jde o víc než jen partičku pokeru.
3. ledna 2010
PF 2010: 10 zatraceně dobrých rad
Myslím si, že pokud už člověk chce zaneřádit svět dalším novoročním přáníčkem, mělo by aspoň přinášet něco zajímavého a užitečného.
Proto se zde na blogu pravidelně věnuji vědeckému poznání v psychologii štěstí a dnes se podělím o deset aktuálních rad. Najdete je zde, kde si zároveň můžete vytisknout plakát a pověsit si ho někam na stěnu.
Pokud jste líní číst si to v angličtině, dovolil jsem si rychlý a neumělý překlad.
10 vědeckých rad, které vám přinesou štěstí:
1. Naučte se užívat si drobností, které přináší každý den.
2. Vyhněte se srovnávání s ostatními.
3. Dejte penězům menší důležitost (to se těžko řekne, ale když to říkají vědci…).
4. Mějte ušlechtilé a smysluplné cíle.
5. Buďte iniciativní v práci.
6. Važte si své rodiny a udržujte kvalitní přátelské vztahy.
7. Usmívejte se, i když vám zrovna není do smíchu.
8. Upřímně a pravidelně vyjadřujte svou vděčnost.
9. Choďte cvičit.
10. Pěstujte altruismus.
A ještě drobná osobní poznámka. Období ekonomických korekcí (nebo chcete-li krizí) bývají zatěžkávací zkouškou našeho vnímání světa. Je snadné ztratit se v takové situaci ve víru pocitů, otupit funkce našeho kritického rozumu. Jsme a budeme i nadále svědky bezúčelného emočního surfování v médiích, v politice i v byznysu.
“Pravda je soud, který obstál ve zkušebním ohni kritiky,” cituje Karel Čapek TGM v “Hovorech”.
Právě teď mi to přijde jako velmi inspirující konstatování.
Takže do roku 2010 přeji správně používaný rozum, dobrou intuici a adekvátně prožívané emoce.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Příspěvky
