PF 2012: Lenost přináší štěstí a úspěch

Z mého blogu se pozvolna stává pouze skladiště každoročních péefek. Je to důsledek toho, že jsem měl osobně i pracovně skvělý rok. Na některé věci ale prostě nezbyl čas. Proto je můj poslední příspěvek na blogu z února, na mém Twitteru najdete jen automatické hlášky o lovech na  Foursquare a ani můj Facebook už není co býval.

Ještě jsem nebyl nucen vyhlásit e-mailový bankrot, ale v seznamu důležité nepřečtené počty čekají zprávy staré několik měsíců. A během roku 2011 jsem dvakrát smazal kompletní seznam úkolů (to-do list), protože byl díky velkému množství položek prostě nepoužitelný.

V Respektu vyšel na toto téma vynikající článek, který jsem bohužel ještě nestačil dočíst do konce. Většina z nás má permanentní pocit, že nestíhá. Problém není jen v tom, že máme hodně práce a ta práce bývá často náročnější a komplexnější než dříve. Větší potíž je s jejím charakterem - neustále přicházející informace nás vyrušují a tříští náš pracovní den na krátké časové úseky, ve kterých se nedokážeme soustředit. Naše mozky nejsou připraveny na multitasking. Proto lidi, kteří při práci vyřizují e-maily, mají horší výsledky, než kdyby se zhulili marihuanou. (Ženy jsou na tom o něco lépe než muži, to je ale trochu jiná písnička.)

V důsledku tak odvádíme méně kvalitní práci a snižuje se naše kreativita. Protože podle vědců náš mozek potřebuje poflakování ve stejné míře jako soustředění. Jsme-li neustále koncentrovaní, mozek nestíhá informace třídit a uspořádávat a ztrácí invenci. Zmiňovaný článek uvádí, že bez zahálky by Descartes, Einstein ani Geothe nic pořádného nevymysleli.

Nikdo neví, jaký bude rok 2012. Neurovědci zjistili, že evoluce vybavila lidstvo neodůvodněným optimismem. Měli bychom si tuto víru v lepší zítřky udržet i na osobní úrovni bez ohledu na znepokojivé předpovědí. Už proto, že titíž vědci tvrdí, že je to pro nás zdravější než realistický skepticismus.

Do roku 2012 vám přeji dostatek produktivní lenosti.

PF 2011: Dobrá zpráva o štěstí

Přelom roku je vždy ideálním časem pro zhodnocení pokroku, který věda učinila v oblasti lidského štěstí. V mých předchozích novoročních přáních jsem odkazoval na praktické návody a rady, jak dosáhnout kýženého stavu spokojenosti a tělesné i dušení pohody (tak štěstí definuje výkladový slovník).

Tyto články najdete zde, zde a zde.

Celá ta záležitost se štěstím má však zásadnější rozměr pro celou lidskou společnost, zvlášť když dojde na ekonomické lámání chleba. I přes pozvolný odchod recese nedávají vyhlídky amerických zaměstnanců příliš důvodů k optimismu. A tak se tamní akademické mozky zabývají řešením otázky, zda je možné produkovat v hlavách lidí nějaké rozumné množství štěstí, aby si svou situaci tak nebrali.

Výsledky zatím nejsou příliš překvapivé: vědci radí psát si na pracovišti seznamy věcí, které se nám podařily, najít si chvilku pro meditaci a nebrat práci jako zaměstnání, ale jako povolání či poslání.

Každopádně akademici zůstávají optimističtí a tvrdí, že učinit pracující síly šťastnými bude relativně snadné. Sdílejme tedy jejich dobrou náladu a těšme se na další užitečné rady, které využijeme na našich pracovištích.

A na závěr mám jednu opravdu dobrou zprávu: Rozsáhlá studie, která se zabývala vnímáním pocitu štěstí u lidí různého věku, ukázala, že se cítíme mizerně pouze do padesáti. Tam se začíná naše vnímání měnit a už v osmdesáti pěti jsme šťastnější než v osmnácti.

Máme se tedy na co těšit.

Přeji mnoho tělesné i duševní pohody do roku 2011.

PF 2010: 10 zatraceně dobrých rad

Myslím si, že pokud už člověk chce zaneřádit svět dalším novoročním přáníčkem, mělo by aspoň přinášet něco zajímavého a užitečného.

Proto se zde na blogu pravidelně věnuji vědeckému poznání v psychologii štěstí a dnes se podělím o deset aktuálních rad. Najdete je zde, kde si zároveň můžete vytisknout plakát a pověsit si ho někam na stěnu.

Pokud jste líní číst si to v angličtině, dovolil jsem si rychlý a neumělý překlad.

10 vědeckých rad, které vám přinesou štěstí:

1. Naučte se užívat si drobností, které přináší každý den.
2. Vyhněte se srovnávání s ostatními.
3. Dejte penězům menší důležitost (to se těžko řekne, ale když to říkají vědci…).
4. Mějte ušlechtilé a smysluplné cíle.
5. Buďte iniciativní v práci.
6. Važte si své rodiny a udržujte kvalitní přátelské vztahy.
7. Usmívejte se, i když vám zrovna není do smíchu.
8. Upřímně a pravidelně vyjadřujte svou vděčnost.
9. Choďte cvičit.
10. Pěstujte altruismus.

A ještě drobná osobní poznámka. Období ekonomických korekcí (nebo chcete-li krizí) bývají zatěžkávací zkouškou našeho vnímání světa. Je snadné ztratit se v takové situaci ve víru pocitů, otupit funkce našeho kritického rozumu. Jsme a budeme i nadále svědky bezúčelného emočního surfování v médiích, v politice i v byznysu.

“Pravda je soud, který obstál ve zkušebním ohni kritiky,” cituje Karel Čapek TGM v “Hovorech”.

Právě teď mi to přijde jako velmi inspirující konstatování.

Takže do roku 2010 přeji správně používaný rozum, dobrou intuici a adekvátně prožívané emoce.

Stesk po bezcílnosti (k výročí listopadu 89)

Vzpomínám si, jak jsme v dětství šli s otcem na procházku na Malou stranu. Byl vánoční čas a sníh pokryl neudržované, špinavě šedé ulice bílým popraškem jako když babičky sypaly práškový cukr na perníkové domečky. Bylo ticho a prázdno. Jednou za čas jsme potkali zachumlanou postavu, ale pokaždé přešla na druhý chodník. V tom tichu jsme slyšeli pouze vlastní kroky. Připadal jsem si jako v nějaké pohádce. Nebo filmu z První republiky.

Hezká vzpomínka. A doufám, že také vzpomínkou zůstane. Praze víc sluší rušivý a znepokojující tep života než 40 let zimního spánku.

Mladá fronta píše o věcech, po kterých se lidem stýská. Já mám vzpomínky, ale nemám stesky. Že prý jsme například žili kulturněji. Ve světě převrácených hodnot jsme skutečně silněji vnímali umění - třeba nelegální nebo pololegální knihy, filmy a koncerty. Cenzoři nás ochraňovali před určitou formou braku, ale na oplátku nás zahrnovali jinou. Na TV Barrandov momentálně běží Major Zeman, zřetelný příklad tehdejší šmíry, která neobstojí před žádným kritickým měřítkem. Na reálsocialismu jako takovém nebylo nic dobrého a kdokoli tvrdí opak, pouze živí své iluze.

Vybavuji si ten zvláštní pocit bezcílnosti, když jsme se spolužáky v pubertě prolézali Prahu připomínající na správných místech město duchů. Náplavky u Vltavy, zanedbané stráně, zapomenuté výhonky průmyslových komplexů představovaly zvnějšnění mého stavu mysli. Náš život měl nulovou perspektivu. Na výběr bylo kolaborovat s režimem (jít do „Strany“), dělat zbytečnou práci nebo se stát věčným outsiderem v disentu. Začali jsme poslouchat a žít punk. No Future.

Rok 1989 byl dobou dnes nepřestavitelného patosu.

Všechny to cinkání klíči, společné zpívání a dojímání… Bylo to zvláštní. Asi jako když si poprvé vezmete extázi a všichni lidi na světě vám přijdou ohromně milí a plyšoví na dotek.

Během Palachova týdne jsem dostal pohlavek od estébáka. Tím moje hrdinství končí a z komunismu jsem odešel pouze na levelu "zlobivé dítě". Pak už jsem pouze stál na správné straně. Když se nás stávkový výbor zeptal, jestli odvolat moc milého komunistického ředitele gymnázia, hlasoval jsem poslušně - za jeho odvolání. Jaké si nás vychovali, takové nás měli.

Večer sedmnáctého listopadu 1989 si vybavuji zcela živě. Vylezli jsme s kámošem na střechu PAKULu, abychom se po pár pivech pokochali výhledem na večerní Prahu. O demonstraci jsem shodou okolností nic nevěděl (nezapomínejte, že nebyly mobily ani Facebook). Mezi sedmou a osmou hodinou jsem však pocítil zvláštní záchvěv sounáležitosti a soucitu s celým lidstvem. Nevím, co to bylo. Možná jsem se napojil na kolektivní nevědomí, možná to byl side-effect mizerného piva a možná jsem si to jen vymyslel, aby ta historka měla šťávu.

Každopádně když jsme slezli ze střechy a pokračovali na další pivo, dávali jsme si ho už v jiné realitě.
Mé generaci přisoudily sudičky svět ovládaný diktaturou. Svoboda byla nepovolený termín (pokud nešlo o Ludvíka). Znali jsme ji jen jako útěk do privátních sfér - ať už do knih nebo do zahrádkářských kolonií a chalup. Když jsme vyrůstali, stavěli jsme si v hlavách zdi cely. Svět byl definován hranicemi zakázaného a povoleného. Snili jsme o tom, že ty zdi jednoho dne zbouráme. Ale naše sny o svobodě, byly představy vězně, který desítky let prožívá dopředu tu chvíli, kdy si sedne do restaurace a objedná opravdový steak a čerstvě natočené pivo.

Svět, ve kterém žijeme, není svět našeho dětství. Už začínáme tušit, že svoboda neznamená jen větší výběr u regálu a porno v televizi. Ale že její součástí je i odpovědnost za zmiňovaný kus hovězího a točené pivo.
Husákovy děti svobodu osahávají, strkají si ji do pusy, šťouchají ji prstíky do očí, čichají k ní, olizují ji a prostě se ji všemi smysly snaží integrovat do svého světa. Tunelují ji, zneužívají, bezostyšně konzumují, pomlouvají, bojují za ni či před ní utíkají. Každý podle své nátury.

Kecal jsem. I mně se občas zasteskne. Po té bezcílnosti a prázdnotě. Po černobílém světě s jasně rozdanými rolemi.

Tak se projevuje můj strach ze svobody.

Překvapivý vítěz voleb: Facebook

Jako volič si připadám tak nějak… Neosloveně? Kdybych do schránky nedostal volební lístky, skoro bych netušil, že se něco děje. Pouze mi u východu z metra nějaká mladá dívka vnutila leták ČSSD, na kterém mě nejvíc zaujal parciální lak – říkal jsem si, kolik to sakra muselo stát. Pak vím, že se házely vajíčka po Paroubkovi, jelikož má bradavici a je marťan. Jakou to má souvislost s evropskými volbami, to netuším.

Politická scéna se jako obvykle podobá základní škole o velké přestávce. Jedni s brekem žalují „Vy jste házeli“, a ti druzí se založenýma rukama kroutí hlavami: „To my ne, to jiní.“

Takže není až tak překvapivé, že se směje někdo třetí. Sociální pavučina Facebook získala tolik pozornosti, že by se jeden zamyslel, jestli náhodou za celou vaječnou aférou nestojí jejich PR oddělení. Jak ho stará média prezentovala v souvislosti s volbami?

1. Jako médium s vysokou mírou relevance vůči cílové skupině mladých lidí.
2. Jako médium vlivné.
3. Jako výborný prostředek organizace a komunikace – zkuste si nějakou akci připravit za pomoci lidé.cz nebo líbímseti.cz.
4. Jako samozřejmou součást dnešní reality – o Facebooku se píše jako o „Facebooku“, nikoli jako např. o „sociální síti Facebook“, tzn. už není potřeba vysvětlovat, co vlastně Facebook je.
5. Jako místo, kde je dobré být, pokud chci být informovaný – informace na Facebooku vnikají, ostatní média je teprve přebírají.

Takže lze předpokládat, že Facebooku v důsledku přibudou v ČR jak uživatelé, tak inzerenti. Ne, že by na tom v globálním měřítku nějak záleželo, ale stejně je to zvláštní výsledek české předvolební kampaně.

A co s těmi volbami? Ještěže existuje ten internet – zadal jsem si vše do předvolební kalkulačky a mám jasno.

Krize v Hobitíně

Dle mého skromného názoru jsou Češi hobiti: žijí v ošklivých norách, kouří tabáček , pijí pivíčko a příliš se nestarají o to, co se děje za hranicemi jejich zemičky. Jenže špatné zprávy dorazily nakonec i sem, pane Holbytlo.

Klasická média, která od začátku krizí strašila, mohou mít radost ze svého sebenaplňujícího se proroctví – jejich propady údajně dosahují až 40 % a slevy na reklamu jsou až 90%. A tak prý upírají své naděje k internetu. To je dost odvážná strategie pro zemi, která zaujímá jednu z posledních příček v procentu domácností připojených k internetu (hůře je na tom jen Kypr, Řecko, Rumunsko a Bulharsko).

Své o tom vědí v reklamních agenturách, které podle iHned vyloženě bojují o přežití. My poradci jsme na tom naopak podle médií dobře. To nemohu potvrdit ani vyvrátit, ale faktem je, že se mi stýská po mé zlaté kreditní kartě. Každopádně vtipné reklamy vznikají i nadále. Nejspíš ze sebe kreativci to nejlepší vydávají pod tlakem, podobni olivám.

Těžkou zkouškou prochází i automobilový průmysl toužící v Evropě po šrotovném stejně jako zpitý flamendr nad ránem po lajně kokainu, která by ho ještě chvíli udržela na nohou. Marná jsou varování před kocovinou. Nebuďme na vlády naštvaní – hrají vabank, stejně jako mnoho firem, a doufají, že krize odezní dříve, než se poptávka vyluxuje do posledního autíčka. V Německu se zatím nebojí, protože vyrábějí malá a úsporná auta (až drobné výjimky).

To ve Velké Británii na to jdou jinak. Aston Martin hodlá uvést na trh One-77, káru za bratru pětatřicet mega. Unese image značky Aston Martin cenu z nebeských výšin? Těžko říci.

Taková Honda se naopak drží pěkně při zemi a na všech čtyřech – uvedla na trh „dog friendly“ automobil.

A pak že krize není k ničemu dobrá. Kdy to auto dorazí do Hobitína? Čekají tady na něj miliardy.

Dáme si pauzu, Facebooku

Jsou chvíle, kdy si uvědomíte, že vám nějaký vztah přerůstá přes hlavu.

A to je přesně čas říci jasné „Dost!“.

Pokud kupříkladu při sexu kontrolujete došlé sms a máte tendenci na ně odpovídat, není to zcela přirozené. (Ne, to se mi nestalo, pouze jsem o tom četl.) Váš vztah s technologií překročil určitou rozumnou mez.

Já jsem se rozhodl říci dost Facebooku. Nejenom, že jsem si zvykl kontrolovat aktuální stav několikrát za hodinu, ale zároveň pozoruji tendenci hodnotit kvalitu života lidí kolem podle kvality jejich statusů. „Co dělají?“ ptám se znepokojeně, když se dlouho neobjevuje nějaký zajímavý update.

Nejspíš žijí své reálné životy a zanedbávají své virtuální alter ego. Což nejsem schopen pochopit – snad si přece kdokoli může pustit Facebook na mobilu, když třeba v restauraci odejde jeho partner/partnerka na toaletu, a napsat tam něco zajímavého? Nebo když čeká na zastávce? Nebo když se nudí na poradě? Nebo když stojí ve frontě na pokladnu? Ne?!

Ehm…

Podobně znepokojivá je tendence žít tak, abych měl co psát do statusu. Na jednu stranu je to samozřejmě výzva mít zajímavý život, na stranu druhou asi není úplně v pořádku myslet neustále na to, jestli můj poslední zážitek pobaví mé „přátele“ na fejsbuku.

Takže říkám dost a vyhlašuji, že se na Facebook nepřihlásím.

Týden.

Déle si nemůžu dovolit Facebook jako technologii ignorovat.

Přijde vám to divné?

A jaká byla vaše nejdelší doba strávená bez mobilu v posledních pěti letech?

Ztráta soukromí? Dostaňte na Facebook rodiče a prarodiče

Není tomu tak dávno, kdy Evropská komise varovala před Facebookem. Přesněji řečeno – vyslovila obavu nad nekontrolovaným publikováním osobních údajů na Síti.

Upřímně řečeno, myslím si, že žádná varování příliš nepomohou. Přesto je řešení jednoduché – nechť si naivní teenageři na Facebooku přidají do přátel své rodiče a prarodiče. A hned jim dojde, jak je důležité přemýšlet nad tím, co kde zveřejním a co znamená hlídat si své „veřejné soukromí“.

Btw. Evropská komise jako obvykle objevuje Ameriku. A to doslova - stačí si přečíst tento článek na USA Today.

PF 2009: Jak se cítit šťastný II.

Minulý rok jsem začal dobrou radou pocházející od vědců zkoumajících lidské štěstí. Pokrok však nelze zastavit, věda udělala další významný krok kupředu, a pokud Vám aktuální zjištění náhodou uniklo, přijměte prosím tento příspěvek jako mou drobnou pozornost.

Rada je jednoduchá: pokud chcete být šťastní, obklopujte se šťastnými lidmi. Štěstí je totiž nakažlivé.

Vědci z Harvard Medical School a University of California totiž při studii, která trvala dvacet let a zahrnovala téměř 5 000 lidí, zjistili, že štěstí se šíří skrze naše sociální sítě. Pokud se někdo stane šťastným, ovlivní řetězová reakce štěstí nejen jeho přátele, ale i přátele jeho přátel.

Šíření štěstí je závislé na čase a prostoru. Efekt trvá přibližně jeden rok a s rostoucí vzdáleností od šťastné osoby slábne. Kamarád šťastného jedince žijící ve vzdálenosti 1 míle má 25% pravděpodobnost toho, že se stane také šťastným. Jeho případný spolubydlící 8% šanci, sourozenci ve stejné vzdálenosti 14% šanci. Soused šťastného člověka má dokonce 34% šanci.

Je poměrně zajímavé, že smutek pro své šíření sociální sítě zdaleka nevyužívá tolik jako štěstí.

Přeji všem laskavým čtenářům v roce 2009 co nejvíce šťastných přátel a sousedů.

Finanční krize aneb Na okraj jednoho buzzwordu

Velmi dobře si vzpomínám, co jsem dělal 11. září 2001 (seděl u počítače a CNN sledujíce zprávy – takže jsem celou záležitost pozoroval od začátku v přímém přenosu) a na hospodářskou krizi, která pak nastala. Jak by taky ne: spolu s první a pak i druhou věží WTC šla neodvratně ke dnu i moje tehdejší mikrospekulace na růst zemního plynu. Ta pitomá call opce ukončila mou krátkou aférku s komoditními trhy.

Neodnesl jsem si z ní žádný závratný zisk ani ztrátu, ale měl jsem to štěstí zahlédnout nejplašší zvíře této planety. Není to koloušek z disneyovek ani tato blogerka na idnes. Je jím burzovní obchodník. Běžní lidé mají tendenci předpokládat, že obchodování spočívá v odvaze, používání zdravého rozumu a sofistikovaných analýz trhu (proč by přece jinak byli makléři obklopeni třemi a více obrovskými plochými obrazovkami?). Ve skutečnosti se jedná o vcelku triviální směs chamtivosti, zbabělosti a pubertálního ega (většina obchodníků jsou muži milující drahé hračky).

Existují v zásadě dva přístupy k obchodování:

1. Laikovi pochopitelnější fundamentální analýza, která se snaží porozumět trhu z hlediska skutečných událostí (typu „na Floridě bude mráz, ergo pomrznou pomeranče a bude málo koncentrátu, proto ho teď nakoupím a po mrazech prodám dráž“) - problém je, že faktorů ovlivňujících nabídku a poptávku je tolik, že se systém podobá věštění z křišťálové koule.

2. Technická analýza, vychází z teorie, že všechny fundamentální zprávy se okamžitě promítají do ceny a objemu obchodů a proto stačí sledovat grafy a hledat v nich opakující se vzory typické pro některý projev trhu (růst, pokles, dno...). Což naopak připomíná věštění z kávové sedliny.

Není divu, že se už desítky let vede diskuse o tom, zda je úspěšnější běžný makléř se všemi svými matematickými modely a faktickými analýzami, nebo běžná opice vrhající náhodně šipky do terče.

Důležitým závěrem je, že pohyby na trhu jsou především záležitostí psychologickou. Když strávíte pár měsíců s burzovními daty, uvědomíte si jednoduchou pravdu – růst nastává, když lidé uvěří, že přichází růst, propad nastává, když uvěří, že přichází propad. Hádejte, kdy přichází krize...

Celá ta „globální krize“ je především jednou obrovskou erupcí iracionality. Ti samí „analytici“, kteří před půl rokem strašili svět ropou za 200 USD (momentálně je kolem 70 USD za barel), dnes předkládají katastrofické scénáře „krize“. Tvrdit, že krize vůbec neexistuje by ovšem bylo zjednodušující – v tuto chvíli už je zaseta v hlavách lidí po celém světě a jejich očekávání budoucnosti. Nicméně jeden z jejích hlavních původců – média – je podoben hyperaktivnímu dítěti a nevydrží věnovat souvislou pozornost jednomu tématu. Proto zprávy o „krizi“ pomalu mizí (u nás je např. přebila jiná krize pod názvem „oranžová republika“) a vše se vrací do normálu.

Poučení z „krize“ je myslím především takové, že státy se opět ukázaly být stejně zmatenými a iracionálními účastníky trhu jako ostatní subjekty. Což je další argument pro to, aby se od trhů držely co nejdále. Jediný skutečný výsledek je totiž ten, že chyby zůstaly nepotrestány a dravé ryby teď mají jistotu, že finanční trhy jsou místo, kde se rozdává potrava zdarma. (Ano, mluvím o těch stovkách miliard daňových poplatníků, které zmizely v něčích kapsách díky rozličným „státním zásahům“).

Když jsem si na začátku roku zahrál na prognostika, napsal jsem, že tento rok bude testem spotřebitelského optimismu. To byla velmi dobrá předpověď, protože tak či onak jsem měl pravdu. Nicméně netušil jsem, že náš optimismus pojede na vlně silné koruny a zmrazí ho až fenomén „globální finanční krize“.

I nadále si myslím, že je to právě ukazatel spotřebitelského optimismu (tj. ochoty utrácet), co bychom měli sledovat velmi pozorně. Jeho případný pokles není ani dobrá ani špatná zpráva pro marketéry. Každý trh představuje příležitost vydělávat, klesající stejně jako rostoucí. Ale s hlavou plnou myšlenek „na krizi“ se podniká podstatně hůře.


P.S. Možná jsem fungování trhů popisoval příliš komplikovaně - jestli chcete skutečně jednoduchý obrázek, podívejte se zde.

Výjimečně: vtipná reklama

Popravdě řečeno, nemám moc rád reklamu. Ani jako spotřebitel, ani jako reklamní ex-profesionál. A rozhodně nemám v úmyslu suchopárnost tohoto blogu rušit nějakými „veselými spoty“ či „vtipnými printy“. Ale když se to týká her a navíc je to z mého oblíbeného blogu... Povedená propagace na PSP.

Podpora Tibetu

Tak jako většina pražských středostavovských intelektuálů a agent Cooper z Twin Peaks cítím jistou sounáležitost s lidem Tibetu a jeho utrpením. A tak když mi v neděli Jakub zavolal, že je potřeba skáknout na demonstraci, příliš jsem neváhal.

Jak jsme se potom U Viléma na pivu s dalšími účastníky shodli, rozhodně nežijeme v iluzi, že by pár stovek pokojně demonstrujících v Praze mohlo nějak významně ovlivit přístup čínské vlády. Ale děláme to pro své svědomí a kvůli nám samotným - nestojí nás to víc jak hodinu času a navíc se potkáme s fajn lidmi, které jsme třeba dlouho neviděli.

No a taky pak můžem třeba zajít na koncert Posmrtných zkušeností, dumat nad smyslem bytí a nad tím, že na akce na podporu Tibetu chodí docela pěkné holky.

Příští akce ve středu 19.3. v 18.00 před Velvyslanectvím Čínské lidové republiky (Pelléova 18, Praha 6).

A naše duše pak bude zas o odstín méně šedivá, skoro jako bychom ji vyprali v Arielu.

Více informací zde:
Lungta
Potala
M.O.S.T
Namasté Nepál

Glum píše z České spořitelny

Milášci internetoví podvodníci mi připravili rozesmáté ráno tímto roztomilým pokusem o phishing, který jsem náhodou našel ve spamu:

from Ceska Sporitelna
to
date Fri, Mar 14, 2008 at 3:47 AM
subject Ceska Sporitelna docasny prerusit tvuj ucet

Drahousek Zakaznik,

Ceska Sporitelna docasny prerusit tvuj ucet.
Duvod : Karta Cislo nedostatek. My naridit tebe az k cely neurc. clen ucet aktualizovat asi tolik my pocinovat odemknout tvuj ucet.

Az k dat na pretres clen urcity aktualizovat beh cvaknout zde : http://61.64.54.189:8081/www.csas.cz/index.html

Druhdy tebe mit cely clen urcity beh , my vule poslat tebe neurc. clen elektronicka posta oznameni aby tvuj ucet is pristupny zas. Potom tebe pocinovat pristup tvuj ucet kdykoliv.
Clen urcity hlaseni darovat vule byt bajecna vec do drzost a opatreny do nas bezpecny databazovy .
-li tebe byt ve stychu az k darovat naridit hlaseni tvuj ucet vule byt automaticne odstranit dle Ceska Sporitelna databazovy

Copyright © Ceska Sporitelna , Vsechna prava vyhrazeny

Životu nebezpečný marketing

Být součástí marketingového kolotoče může být zdraví nebezpečné. O tom se přesvědčila na vlastní kůži česká lyžařka Šárka Záhrobská, když při slavnostním ceremoniálu otevírání jakési sjezdovky málem přišla o oko (video zde). Stalo se tomu tak, když rozbila kladívkem láhev sektu (všude sice tvrdí, že šlo o šampaňské, ale už vidím, jak někde na severu obětují Moët & Chandon).

O lyžování se příliš nezajímám, zaujalo mne to spíše jako vínomilce a bublinkomilce. A taky jako člověka, který se zajímá o laterální myšlení. Rozbíjet lahev kladívkem je totiž něco, co by někoho svázaného "normálním" uvažování jistě nenapadlo.

Jaký typ pronikavého intelektu může něco takového vymyslet?

Možná nějaký zapřisáhlý abstinent. Jelikož kdokoli, kdo viděl lahev sektu jinde než pouze v reklamě na bohemku, tuší, že jde vlastně o takovou malou bombu. Méně lidí již ví, že nebezpečí hrozí i při běžném otevírání. Hrdlo se může roztříštit a úlomek skla poranit okolostojící. Proto se správně lahev otevírá s textilním ubrouskem kolem uzávěru.

Jenže co to kladívko? Kdo kdy viděl rozbíjet lahev kladívkem? Jaký je v tom hrome skrytý symbol? Možná byl autor ceremoniálu svobodný zednář?

A proč vůbec nepoužili sabrage? Bylo by to mnohem bezpečnější.

Kde začíná jablečná závislost?

56%How Addicted to Apple Are You?

Looking for payday loan?

Kdyby Microsoft navrhoval Gmail...

Už mnoho vody uplynulo od doby, kdy v Microsoftu vzniklo překvapivé video vysvětlující na jednoduchém příkladu rozdíl mezi marketingovou filosofií Apple a Microsoftu. Moc se mi to tehdy líbilo. Nyní má tato myšlenka pokračování. Byť asi tentokrát nepochází přímo z „říše zla“, přesto myslím stojí za zhlédnutí a pobavený úsměv.

London Calling

Po víkendových nákupech v Londýně už konečně chápu význam termínu "ušoupat si nohy". Ano, jedná se skutečně o popis fyzického stavu.

Prvotním impulsem pro eurovýlet byla návštěva posledního ze šňůry 21 koncertů, které měl v londýnské 02 Areně Prince. Tomu odpovídala i atmosféra celé show a Princovi přibyl nový fanoušek. Podobný proud energie přenášený skrze hudbu jsem zatím asi nezažil.

Ale to jen tak na okraj.

Samozřejmě jsem si nemohl nechat ujít návštěvu Apple Store, protože jsem byl k nesnesení zvědavý, jak všechny ty nové hračičky vypadají v reálu.

Nové iMacy jsou jistě praktická ozdoba pro každou pracovnu včetně mojí, ale ani ultramalinká designová klávesnice mi nenahradí chybějící bílé "oko", nehledě na to, že mi bohužel pro mé potřeby přijdou moc drahé a zbytečně výkonné. Jako mnoho dalších bych uvítal něco mezi mini a iMacem. Takhle nevím, nevím... Moje další stolní PC bude nejpíš PC a ne Mac.

iPod nano je roztomilost sama. Na fotkách to moc nevypadá, ale kdybych se rozmýšlel mezi starým a novým podle vzhledu, vyhraje rozhodně nový.

Nejvíc mě nadchnul iPod touch. Rozhodně o něj panuje obrovský zájem a většinou je potřeba chvíli počkat, než se na zájemce dostane a může si ho osahat na vlastní pěst. Jako první mě upoutalo, jak je tenký. Na obrázcích mi přišel tlustší a robustnější. Ve skutečnosti působí poměrně subtilně. Druhá reakce byla, že ho chci. Tady jde prostě rozumné uvažování stranou. iPod touch je natolik sofistikovaný a omračující gadget, že bych ho chtěl mít doma bez ohledu na praktickou použitelnost. Snadno by se tak zkrátilo utrpení při čekání na iPhone. Úplně k ničemu myslím touch není - cítím potřebu ultrapřenosného zařízení, které umí surfovat po netu, přehrávat filmy a muziku, ukazovat fotky a je připojitelné přes wifi. Ocenil bych ho doma, ale v klidu by mohlo občas nahradit MacBook při zevlování v kavárně (zde by se hodil multiplatformní IM a to si zas nejsem jistý jestli iPod touch splňuje). Za tímto účelem jsem si nedávno pořídil PDA s Windows Mobile a GPS (což je věc, která u Applu ve viditelné budoucnosti myslím nehrozí), ale jako u všech Windows věcí jsem rezignoval po pár dnech nastavování a čekám na někoho, kdo mi ho zprovozní pro síťové použití.

A na konec svého stručného londýnského reportu jsem si nechal inspirující návštěvu Muzea designu. Momentálně zde vystavuje své projekty Zaha Hadid, světoznámá architektka původem z Iráku. Její dílo je zvláštním způsobem znepokojující a není to úplně můj šálek čaje. Ale to asi není důležité, architektura myslím není o líbivosti a zbytečnost hospodského mudrování o tom, co je a není hezké, ukázala dostatečně jasně u nás debata o knihovně Jana Kaplického. Londýnská expozice ve mně vyvolala zvláštní pocit určitého vnitřního nesouladu, jakoby většina projektů byla na vnější pohled v pořádku, ale přesto jsem cítil, že něco v něm neodpovídá mé intuitivní představě jak stavba má vypadat. Podobně na mne působí v jiné oblasti třeba tvorba H. R. Gigera, autora profláknutého Vetřelce. A bez ohledu na tyto pocity bych byl rád, kdyby se v Čechách podobná stavba objevila. To ale asi opravdu nehrozí.

Podstatně bližší mi byla výstava grafického designéra Jonathana Barnbrooka, který spolupracuje i se známými Adbusters. Být aspoň naoko proti korporacím a globalizaci patří v Praze u kreativní elity k dobrému tónu, ale bohulibé úmysly většinou končí u debaty nad výší konta a zmizí spolu s dýmem z poslední cigarety v Cofee Heaven. Barnbrookova tvorba však stojí za shlédnutí bez ohledy na stranu barikády, ke které momentálně patříte. Nejde jen o míru imaginace, ale především o schopnost pracovat se symboly a demaskovat jejich skryté konotace. Moc se mi líbily Barnbrookovy fonty jimiž se vyjadřuje k určitým mediálním tématům a klišé (k vidění/zakoupení/stažení na jeho stránkách). To vše komentováno tak akorát suchým anglickým stylem.

Místo závěru myšlenka, kterou jsem si poznamenal na vstupenku (a kterou teď nemůžu najít, takže ji musím pouze volně interpretovat): "Dříve byla kvalita umění posuzována podle toho, nakolik bylo schopno zobrazit skutečnost. V dnešní době je měřítkem kvality míra schopnosti manipulovat skutečností."