Prvotním impulsem pro eurovýlet byla návštěva posledního ze šňůry 21 koncertů, které měl v londýnské 02 Areně Prince. Tomu odpovídala i atmosféra celé show a Princovi přibyl nový fanoušek. Podobný proud energie přenášený skrze hudbu jsem zatím asi nezažil.
Ale to jen tak na okraj.
Samozřejmě jsem si nemohl nechat ujít návštěvu Apple Store, protože jsem byl k nesnesení zvědavý, jak všechny ty nové hračičky vypadají v reálu.
Nové iMacy jsou jistě praktická ozdoba pro každou pracovnu včetně mojí, ale ani ultramalinká designová klávesnice mi nenahradí chybějící bílé "oko", nehledě na to, že mi bohužel pro mé potřeby přijdou moc drahé a zbytečně výkonné. Jako mnoho dalších bych uvítal něco mezi mini a iMacem. Takhle nevím, nevím... Moje další stolní PC bude nejpíš PC a ne Mac.
iPod nano je roztomilost sama. Na fotkách to moc nevypadá, ale kdybych se rozmýšlel mezi starým a novým podle vzhledu, vyhraje rozhodně nový.
Nejvíc mě nadchnul iPod touch. Rozhodně o něj panuje obrovský zájem a většinou je potřeba chvíli počkat, než se na zájemce dostane a může si ho osahat na vlastní pěst. Jako první mě upoutalo, jak je tenký. Na obrázcích mi přišel tlustší a robustnější. Ve skutečnosti působí poměrně subtilně. Druhá reakce byla, že ho chci. Tady jde prostě rozumné uvažování stranou. iPod touch je natolik sofistikovaný a omračující gadget, že bych ho chtěl mít doma bez ohledu na praktickou použitelnost. Snadno by se tak zkrátilo utrpení při čekání na iPhone. Úplně k ničemu myslím touch není - cítím potřebu ultrapřenosného zařízení, které umí surfovat po netu, přehrávat filmy a muziku, ukazovat fotky a je připojitelné přes wifi. Ocenil bych ho doma, ale v klidu by mohlo občas nahradit MacBook při zevlování v kavárně (zde by se hodil multiplatformní IM a to si zas nejsem jistý jestli iPod touch splňuje). Za tímto účelem jsem si nedávno pořídil PDA s Windows Mobile a GPS (což je věc, která u Applu ve viditelné budoucnosti myslím nehrozí), ale jako u všech Windows věcí jsem rezignoval po pár dnech nastavování a čekám na někoho, kdo mi ho zprovozní pro síťové použití.
A na konec svého stručného londýnského reportu jsem si nechal inspirující návštěvu Muzea designu. Momentálně zde vystavuje své projekty Zaha Hadid, světoznámá architektka původem z Iráku. Její dílo je zvláštním způsobem znepokojující a není to úplně můj šálek čaje. Ale to asi není důležité, architektura myslím není o líbivosti a zbytečnost hospodského mudrování o tom, co je a není hezké, ukázala dostatečně jasně u nás debata o knihovně Jana Kaplického. Londýnská expozice ve mně vyvolala zvláštní pocit určitého vnitřního nesouladu, jakoby většina projektů byla na vnější pohled v pořádku, ale přesto jsem cítil, že něco v něm neodpovídá mé intuitivní představě jak stavba má vypadat. Podobně na mne působí v jiné oblasti třeba tvorba H. R. Gigera, autora profláknutého Vetřelce. A bez ohledu na tyto pocity bych byl rád, kdyby se v Čechách podobná stavba objevila. To ale asi opravdu nehrozí.
Podstatně bližší mi byla výstava grafického designéra Jonathana Barnbrooka, který spolupracuje i se známými Adbusters. Být aspoň naoko proti korporacím a globalizaci patří v Praze u kreativní elity k dobrému tónu, ale bohulibé úmysly většinou končí u debaty nad výší konta a zmizí spolu s dýmem z poslední cigarety v Cofee Heaven. Barnbrookova tvorba však stojí za shlédnutí bez ohledy na stranu barikády, ke které momentálně patříte. Nejde jen o míru imaginace, ale především o schopnost pracovat se symboly a demaskovat jejich skryté konotace. Moc se mi líbily Barnbrookovy fonty jimiž se vyjadřuje k určitým mediálním tématům a klišé (k vidění/zakoupení/stažení na jeho stránkách). To vše komentováno tak akorát suchým anglickým stylem.
Místo závěru myšlenka, kterou jsem si poznamenal na vstupenku (a kterou teď nemůžu najít, takže ji musím pouze volně interpretovat): "Dříve byla kvalita umění posuzována podle toho, nakolik bylo schopno zobrazit skutečnost. V dnešní době je měřítkem kvality míra schopnosti manipulovat skutečností."