Když jsem se onehdá zeptal svých online přátel na to, zda ještě stále používají doménu ebanka.cz pro přístup k účtu, poměrně značné množství odpovědělo, že ano. Nepřekvapuje mě to.
Držet si účet u "raifky" není příliš racionální rozhodnutí, zvlášť když u jiné banky máte vedení skutečně zdarma. Jenže představa, že jsem vydán napospas systému KB, který sice umí podobné věci, ale jeho uživatelské rozhraní působí jako z doby děrných štítků, ta mě trochu děsí.
Za vychytaným webovým interfacem byla eBanka banka jako každá jiná. Jenže právě to rozhraní představovalo zatraceně důležitou drobnost. Teprve když jsem se v systémech jiných bank pokoušel provést triviální operace, došlo mi, kolik času a nervů mi eBanka šetří. Možná už ostatní náskok zdejší první internetové bankovní instituce dohnali, ale praktické zkušenosti mi spíš říkají, že ne.
Systém zatím funguje, takže stýskání není úplně na místě. Jen se obávám, aby ho nezrušilo nějaké "osvícené" manažerské rozhodnutí.
Pokud vůbec může být banka "cool", pak byla cool eBanka. A dnes mBank. A jako "přední český trendspotter"bankám vzkazuji: Čech není cool. Holubová není cool. Nejvíc cool je přinést zákazníkům skutečný benefit místo toho, aby se o tom jen planě plkalo.
Zobrazují se příspěvky se štítkemBrand. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemBrand. Zobrazit všechny příspěvky
23. dubna 2010
18. ledna 2010
Google vs Čína: příběh od pokerového stolu
Pro nás, normální lidi bez insider informací, kteří se ke světu dostávají skrze tlačítko „Google search“ a „I’m Feeling Lucky“, je těžké posuzovat dění ve vyšších sférách atmosféry. Osobně mi kroky velkých korporací připomínají chvíle, kdy se dívám na turnaje pokeru v televizi – protože pokerové strategii moc nerozumím, vidím především lidi s vážnými, nehybnými tvářemi. Ti všichni mají jistě komplikované a na výhru orientované plány. Já ale nevím jaké.
O Číně a Googlu bylo napsáno mnoho úvah a komentářů od těch, kteří té vysoké hře rozumějí lépe. Nechme ale nyní stranou všechny úvahy o tržních podílech a ušlých ziscích.
Pojďme se na situaci podívat optikou příběhů, které vyprávějí značky. To je totiž to, co si na pozadí racionalizujících vysvětlení odnášíme jako běžní spotřebitelé.
Co je ve hře u tohoto stolu? Důvěra.
Google má k dispozici neuvěřitelné množství dat o nás, uživatelích. Nejenom, že ví, co nás zajímá a na jaké stránky chodíme - jeho servery chrání naše uložená důvěrná data, od e-mailů až po citlivé soubory. Nikdo jiný nyní nedisponuje takovým množstvím privátních a potenciálně zneužitelných informací. Snad kromě Facebooku. Ten ovšem vyřešil svou neschopnost chránit soukromí uživatelů tím, že jednoduše prohlásil soukromí za překonané.
Google zvolil jinou cestu. V jeho korporátním desateru najdeme prohlášení o tom, že chce vydělávat peníze, aniž by působil zlo. Někomu to možná přijde naivní, jenže nezapomínejme na zmiňovanou důvěru. Chcete, aby někdo, komu svěřujete své digitální soukromí vydělával za každou cenu? Víte, jak by vypadalo využití vašich dat při maximalizaci užitku? Nechtějme si to ani představovat...
V Číně Google radikálně slevil ze svých zásad. Ve chvíli, kdy vláda diktuje seznam „nepohodlných“ témat, poškozeni jsou uživatelé. Pomáhat autoritativnímu systému potlačovat právo na svobodné vyjádření názoru lze těžko chápat jako „no evil“.
Složitá hra, kterou Google hraje, se nyní vyvíjí v jeho prospěch. Sám příliš neriskuje - buď zůstane zásadovým, nebo bude jednou z mála entit na zemi, která veřejně donutila čínskou vládu k ústupkům.
Vedlejším efektem je, že teď musí s kartami ven i konkurenti. A to především Microsoft. Ten je v podstatně nevýhodnější situaci, protože pro něj čínský trh znamená mnohem více. Patolízalská reakce Steva Ballmera ujišťující Čínu o své loajalitě je ale více, než by mohl Google doufat.
V postkomunistických zemích jsme na podobné řečičky o „dodržování zákonů“ trochu přecitlivělí. Prostě ne každý praktikuje politiku nulového zla. Třeba si na to uživatelé vzpomenou, až budou nahrávat svá data z nových Office na SkyDrive.
I kdyby ne, jsme svědky zajímavé lekce o iluzi nepolitického byznysu a o tom, že firemní hodnoty nejsou vždy jen věty vytištěné na stěně. Možná jde o víc než jen partičku pokeru.
O Číně a Googlu bylo napsáno mnoho úvah a komentářů od těch, kteří té vysoké hře rozumějí lépe. Nechme ale nyní stranou všechny úvahy o tržních podílech a ušlých ziscích.
Pojďme se na situaci podívat optikou příběhů, které vyprávějí značky. To je totiž to, co si na pozadí racionalizujících vysvětlení odnášíme jako běžní spotřebitelé.
Co je ve hře u tohoto stolu? Důvěra.
Google má k dispozici neuvěřitelné množství dat o nás, uživatelích. Nejenom, že ví, co nás zajímá a na jaké stránky chodíme - jeho servery chrání naše uložená důvěrná data, od e-mailů až po citlivé soubory. Nikdo jiný nyní nedisponuje takovým množstvím privátních a potenciálně zneužitelných informací. Snad kromě Facebooku. Ten ovšem vyřešil svou neschopnost chránit soukromí uživatelů tím, že jednoduše prohlásil soukromí za překonané.
Google zvolil jinou cestu. V jeho korporátním desateru najdeme prohlášení o tom, že chce vydělávat peníze, aniž by působil zlo. Někomu to možná přijde naivní, jenže nezapomínejme na zmiňovanou důvěru. Chcete, aby někdo, komu svěřujete své digitální soukromí vydělával za každou cenu? Víte, jak by vypadalo využití vašich dat při maximalizaci užitku? Nechtějme si to ani představovat...
V Číně Google radikálně slevil ze svých zásad. Ve chvíli, kdy vláda diktuje seznam „nepohodlných“ témat, poškozeni jsou uživatelé. Pomáhat autoritativnímu systému potlačovat právo na svobodné vyjádření názoru lze těžko chápat jako „no evil“.
Složitá hra, kterou Google hraje, se nyní vyvíjí v jeho prospěch. Sám příliš neriskuje - buď zůstane zásadovým, nebo bude jednou z mála entit na zemi, která veřejně donutila čínskou vládu k ústupkům.
Vedlejším efektem je, že teď musí s kartami ven i konkurenti. A to především Microsoft. Ten je v podstatně nevýhodnější situaci, protože pro něj čínský trh znamená mnohem více. Patolízalská reakce Steva Ballmera ujišťující Čínu o své loajalitě je ale více, než by mohl Google doufat.
V postkomunistických zemích jsme na podobné řečičky o „dodržování zákonů“ trochu přecitlivělí. Prostě ne každý praktikuje politiku nulového zla. Třeba si na to uživatelé vzpomenou, až budou nahrávat svá data z nových Office na SkyDrive.
I kdyby ne, jsme svědky zajímavé lekce o iluzi nepolitického byznysu a o tom, že firemní hodnoty nejsou vždy jen věty vytištěné na stěně. Možná jde o víc než jen partičku pokeru.
9. září 2009
Recyklace značky Picante
Picante býval nonstop fresh-mex fastfood v pražské Revoluční ulici. I přes přízeň z řad hladových nočních flamendrů a nestíhajících denních manažerů nakonec zavřel krám. Přesto jsem nedávno objevil jeho branding při nákupu šawrmy v syrsko libanonském bistru na Praze 6 - sendvič byl zabalen v papíře potištěném logem Picante. A tak je vidět, že zkrachovalé značky často žijí nejenom v myslích spotřebitelů, ale i fyzicky. Kupříkladu recyklované jako balící papír.
31. července 2009
Proč jsem si koupil botasky?
O designové kolekci značky Botas bylo napsáno mnoho (například tady a tady) a proto nechci přilévat olej do ohně (nebo nosit dříví do lesa?). Slyšel jsem ale pár názorů typu „to bych si v životě nekoupil“, což mi přišlo zajímavé.
Argumenty byly v zásadě tyto:
1. Nekupoval jsem je za komančů nebudu je kupovat dnes.
2. České boty bych si nikdy nekoupil, ať vypadají jakkoli.
3. Je to masovka, kterou prodává Baťa. Ergo jsou málo „kůl“.
To vše celkem chápu, já botasky taky nikdy neměl a nevzpomínám si, že bych si někdy koupil české boty.
Proč jsem udělal výjimku?
1. Líbí se mi od chvíle, kdy jsem je viděl na výstavě designu v Uměleckoprůmyslovém muzeu. A to je asi nejdůležitější.
2. Je to fascinující příběh propojení byznysu s designem - nehledě na pozoruhodnou resuscitaci klasického produktu ze „hřbitova značek/brand graveyard“.
3. Považuji za dobré podpořit mladé designéry a přispět tak k pozvolné kultivaci zdejšího kýčovitého a vyprázdněného prostoru. A čím víc se nových botasek prodá, tím líp.
Btw mám tyhle - což jsou nejspíš ty nejnudnější. To jsem celý já.
Argumenty byly v zásadě tyto:
1. Nekupoval jsem je za komančů nebudu je kupovat dnes.
2. České boty bych si nikdy nekoupil, ať vypadají jakkoli.
3. Je to masovka, kterou prodává Baťa. Ergo jsou málo „kůl“.
To vše celkem chápu, já botasky taky nikdy neměl a nevzpomínám si, že bych si někdy koupil české boty.
Proč jsem udělal výjimku?
1. Líbí se mi od chvíle, kdy jsem je viděl na výstavě designu v Uměleckoprůmyslovém muzeu. A to je asi nejdůležitější.
2. Je to fascinující příběh propojení byznysu s designem - nehledě na pozoruhodnou resuscitaci klasického produktu ze „hřbitova značek/brand graveyard“.
3. Považuji za dobré podpořit mladé designéry a přispět tak k pozvolné kultivaci zdejšího kýčovitého a vyprázdněného prostoru. A čím víc se nových botasek prodá, tím líp.
Btw mám tyhle - což jsou nejspíš ty nejnudnější. To jsem celý já.
13. února 2009
Auto k bytu: marketingové zoufalství
Způsob, jakým získáváte publicitu při marketingové kampani, vysílá důležitý signál nejenom samotnému zákazníkovi, ale veřejnosti obecně. Vzpomeňme, jaký signál kdysi vyslala značka Cadillac svým zákazníkům, když se spojila s prodejcem sekaček na trávu.
Už tři developerské firmy postavily své současné kampaně na tom, že k bytu dostane kupující auto. První se zřejmě inspiroval ve Francii, ostatní už se jenom přidali. Jestli se přidá čtvrtý a pátý, už asi byt bez auta neprodáte. Bude to standard.
A jaký signál že to developeři vysílají? „Jsme naprosto zoufalí. Uděláme cokoli, abychom prodali. Kromě toho, že bychom snížili cenu.“
Na přečtení takového signálu nepotřebuji být realitní analytik – kdyby mi to náhodou nedošlo, stačí si přečíst noviny.
Jsem zvědav, která automobilka začne jako první nabízet k autu byt. Vzhledem ke stavu obou odvětví půjde zřejmě o oboustranně výhodnou crosspromotion.
Už tři developerské firmy postavily své současné kampaně na tom, že k bytu dostane kupující auto. První se zřejmě inspiroval ve Francii, ostatní už se jenom přidali. Jestli se přidá čtvrtý a pátý, už asi byt bez auta neprodáte. Bude to standard.
A jaký signál že to developeři vysílají? „Jsme naprosto zoufalí. Uděláme cokoli, abychom prodali. Kromě toho, že bychom snížili cenu.“
Na přečtení takového signálu nepotřebuji být realitní analytik – kdyby mi to náhodou nedošlo, stačí si přečíst noviny.
Jsem zvědav, která automobilka začne jako první nabízet k autu byt. Vzhledem ke stavu obou odvětví půjde zřejmě o oboustranně výhodnou crosspromotion.
27. ledna 2009
Jak budovat brand pomocí SEO
Dostalo se nám od spřáteleného klienta rychlokurzu o SEO. Zželelo se mu nás, když viděl naše pramálo optimalizované stránky o brandingu. Uvědomil jsem si přitom, jak velký rozdíl je „vědět jak je SEO důležité“ a „jednat podle SEO“.
A jak jsem nadšený, podělím se o pár dobrých rad. Co tedy radí SEO lama?
1. Zaregistrujte se do co nejvíce různých katalogů a rejstříků firem, o nichž jste nikdy neslyšeli. Existují seznamy, které prý zaručují kýžené zvýšení PageRanku. Hádám, že tak na dva až tři odkazy ze seznamu chodí i lidé. Ale to nevadí. Důležité je, že tam chodí roboti.
2. Pravidelně spamujte diskuse na webech relevantních k tématu vašich stránek. Je vcelku jedno, co tam napíšete, hlavně aby tam byl odkaz na vás. Mějte ale na paměti, že diskuse občas navštěvují i lidé, nejenom roboti.
3. Při psaní textů myslete na svého nejdůležitějšího čtenáře. Tím je Googlebot. Je to tvor mdlé inteligence, proti kterému je každý šváb bakalářem kosmologie. Pro jednoduchost si ho ale představujme jako extrémně pitomého psa. Pokud má něco pochopit, musíte mu to donekonečna opakovat. Když třeba děláte zubní kartáčky, dbejte na to, aby se spojení „zubní kartáček“ a „ústní hygiena“ střídaly ob větu. Zatímco psa můžete teoreticky vychovávat metodou cukru a biče (myšleno obrazně!), na googlebota smíte použít jen cukr. Jinak se naštve a máte se zobrazováním utrum.
Budiž tento příspěvek dalším důkazem, že selský rozum prostě není všemocný. Přesto se najdou tací, kteří by mysleli, že stačí psát pro čtenáře, nespamovat prostor kolem sebe a být přítomen tam, kde jsou lidé. Každý středně úspěšný blogger ale dnes už píše primárně pro roboty. A to je teprve rok 2009!
P.S. Titulek tohoto příspěvku je SEO optimized.
A jak jsem nadšený, podělím se o pár dobrých rad. Co tedy radí SEO lama?
1. Zaregistrujte se do co nejvíce různých katalogů a rejstříků firem, o nichž jste nikdy neslyšeli. Existují seznamy, které prý zaručují kýžené zvýšení PageRanku. Hádám, že tak na dva až tři odkazy ze seznamu chodí i lidé. Ale to nevadí. Důležité je, že tam chodí roboti.
2. Pravidelně spamujte diskuse na webech relevantních k tématu vašich stránek. Je vcelku jedno, co tam napíšete, hlavně aby tam byl odkaz na vás. Mějte ale na paměti, že diskuse občas navštěvují i lidé, nejenom roboti.
3. Při psaní textů myslete na svého nejdůležitějšího čtenáře. Tím je Googlebot. Je to tvor mdlé inteligence, proti kterému je každý šváb bakalářem kosmologie. Pro jednoduchost si ho ale představujme jako extrémně pitomého psa. Pokud má něco pochopit, musíte mu to donekonečna opakovat. Když třeba děláte zubní kartáčky, dbejte na to, aby se spojení „zubní kartáček“ a „ústní hygiena“ střídaly ob větu. Zatímco psa můžete teoreticky vychovávat metodou cukru a biče (myšleno obrazně!), na googlebota smíte použít jen cukr. Jinak se naštve a máte se zobrazováním utrum.
Budiž tento příspěvek dalším důkazem, že selský rozum prostě není všemocný. Přesto se najdou tací, kteří by mysleli, že stačí psát pro čtenáře, nespamovat prostor kolem sebe a být přítomen tam, kde jsou lidé. Každý středně úspěšný blogger ale dnes už píše primárně pro roboty. A to je teprve rok 2009!
P.S. Titulek tohoto příspěvku je SEO optimized.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Příspěvky
