Cyberpunkový nákup v Alza.cz

 "Budoucnost už nastala, jen je nerovnoměrně rozložená", řekl prý William Gibson.

Je těžké nevzpomenout na cyberpunkové "high tech, low life", když člověk přichází k centrále Alza.cz v ulici příznačného jména - Jateční. Prosincový soumrak a zplodiny z ucpaných ulic sedají na Prahu. Neony holešovického Red Light districtu se rozsvěcí.

Ruce v kapsách, empétrojky v uších. Dav nehledá laciný sex, ale výhodnou elektroniku. Pohodlnější čekají v autech frontu na místo k zaparkování, pěší vcházejí rovnou dovnitř.

Vnitřek zašlé indistriální budovy je překvapivě světlý a ve vzduchu ucítíte wifi zdarma. Navigace je jednoduchá - zaplacené elektronické objednávky mají check-in u počítačů, ostatní mohou platit cash u řady automatů dále. Obsluhu zvládne i dítě. Stroj bez řečí vrátí pětikorunu. Člověk by jistě vyváděl, že nemá dost drobných.

S lidmi jsou obecně potíže. Mladý manažer bere kolem ramen jiného mladého člověka a jemně mu vysvětluje, že ta poslední Nokie není na hraní, ale na práci. Cesta k efektivitě spočívá ve vyloučení nespolehlivých elementů z distribučního procesu.

Stěna je až někam ke stropu pokryta novotou zářícími obrazovkami. Každý si může najít tu svoji. Na velikosti záleží. Nic pod 42 palců nemá smysl.

Jakmile odevzdáte peníze, musíte z tepla ven na mráz. Symbolické.

V improvizovaném stanu u skladu je sice zima, ale nesněží tam a ani neprší. Robotický ženský hlas vyvolává čísla jak v nějaké bizarní loterii. Čas od času opakuje ty, kteří se pro zboží nedostavili. Zřejmě je pohltil tajemný holešovický smog nebo zešíleli z obrovské nabídky elektronických hraček v hale. Není ale čas přemítat nad jejich pohnutým osudem. Slyším své číslo.

U pultu, na jehož konec ani nedohlédnu, vydávají brigádnice zboží. Jejich prací je převzít lístek a předat balíček. Živočišné agentky digitálního cara. Front-end se bez lidí neobejde. Zvlášť pokud vyjdou levněji než stroje. Svým nákupem jsem se kvalifikoval na párek rohlíku zdarma. Hladově beru.

Pevně svírám svou krabici elektroniky, jako bych ji mohl ochránit před krví podlitýma očima místních notoriků. 

Takhle se prodávají vánoční dárky. Ještě se máš co učit, Ježíšku.

Miluju to.

Nikde jinde bych se ke své závislosti nedostal rychleji.

Líbí se mi efektivita procesů, která z toho čiší. Je to fascinující.

Pro člověka z minulého století ale i trochu znepokojující.

Chuť fastoodu v krizi

Mám spoustu ohavných spotřebitelských úchylek. Kupříkladu kupuji Beaujolais nouveau v Lidlu a ochutnávám každou novinku vyprodukovanou fastfoodovými řetězci. Kladivo krize však nejspíš dopadá i na ně, protože většina z nich připravila různá "krizová menu". Dost dobře si umím představit, že se část cenově citlivých zákazníků vrátí k "vlašáku se dvěma", a s tím je jistě třeba bojovat.

Pokud bych měl výsledek hodnotit z hlediska zákaznické brand experience, pak u mě rozhodně prohrává Subway - jejich mikrosendvič nezažene hlad a jakmile koupíte dva, dostáváte se cenově nebezpečně blízko nabídce dne, která je kvalitativně nesrovnatelná. A to je hlavní problém: zatímco B Smart od KFC představuje zmenšenou variantu klasické chuti, Baby Subs jsou senzoricky úplně jiná písnička.

Boulevard ani Burger King zatím na krizovou notečku moc nehrají a tak u mě vyhrává Mc Donald's, který má nejlépe cenově segmentovanou nabídku a za pade tam dostanete asi nejvíc muziky.

Pro mě jsou ovšem nejzajímavější rozličné speciální edice a inovace. Podle nich hodnotím skutečnou kvalitu nabídky jednotlivých řetězců. Většina bitev se doposud vedla pouze mezi KFC a Mc Donald's, ale letošní závěr roku má překvapivého vítěze. KFC zcela rezignovalo na novinky (kromě sladkostí, na které bych upřímně šel raději jinam), v Boulevardu jsem zažil vždy spíše zklamání (naposled zabodovali s bagetou postavenou na tatarce a rybích prstech - to už je ale dlouho) a Mc Donald's má body spíš za snahu. Je pravda, že představil nejvíce novinek, ale nic chuťově nepřebilo klasickou nabídku. Takže přestože oceňuji odvahu předhodit Čechům opravdu pálivé jídlo (Big Jalapeňo), jednoznačným vítězem je pro mě BK a jeho fenomenální Angry Whopper.

Kvality Burger Kingu neoceňuji jenom já. Klasický Whopper obsadil čestné desáté místo v žebříčku best burgerů Czech please a ocenění přišlo i z Fast Food Žurnálu, který asi jako jediný cíleně mapuje lokální junkfood.

Takže dobrou chuť, až budete potřebovat něco rychlého a kalorického.

Recyklace značky Picante

Picante býval nonstop fresh-mex fastfood v pražské Revoluční ulici. I přes přízeň z řad hladových nočních flamendrů a nestíhajících denních manažerů nakonec zavřel krám. Přesto jsem nedávno objevil jeho branding při nákupu šawrmy v syrsko libanonském bistru na Praze 6 - sendvič byl zabalen v papíře potištěném logem Picante. A tak je vidět, že zkrachovalé značky často žijí nejenom v myslích spotřebitelů, ale i fyzicky. Kupříkladu recyklované jako balící papír.

Proč jsem si koupil botasky?

O designové kolekci značky Botas bylo napsáno mnoho (například tady a tady) a proto nechci přilévat olej do ohně (nebo nosit dříví do lesa?). Slyšel jsem ale pár názorů typu „to bych si v životě nekoupil“, což mi přišlo zajímavé.

Argumenty byly v zásadě tyto:

1. Nekupoval jsem je za komančů nebudu je kupovat dnes.
2. České boty bych si nikdy nekoupil, ať vypadají jakkoli.
3. Je to masovka, kterou prodává Baťa. Ergo jsou málo „kůl“.

To vše celkem chápu, já botasky taky nikdy neměl a nevzpomínám si, že bych si někdy koupil české boty.

Proč jsem udělal výjimku?

1. Líbí se mi od chvíle, kdy jsem je viděl na výstavě designu v Uměleckoprůmyslovém muzeu. A to je asi nejdůležitější.
2. Je to fascinující příběh propojení byznysu s designem - nehledě na pozoruhodnou resuscitaci klasického produktu ze „hřbitova značek/brand graveyard“.
3. Považuji za dobré podpořit mladé designéry a přispět tak k pozvolné kultivaci zdejšího kýčovitého a vyprázdněného prostoru. A čím víc se nových botasek prodá, tím líp.

Btw mám tyhle - což jsou nejspíš ty nejnudnější. To jsem celý já.

Pro vodu? Jedině do Makra

Když chcete kvalitní značky a potraviny, tak musíte buď do drahých specializovaných obchodů, nebo do Makra. Nabídka ostatních supermarketů a hypermarketů je v tomto ohledu nesrovnatelně horší. Dobrá vína, olivové oleje, nejlevnější zmrzlina Haagen Dazs… A teď! Značková voda. A ne leda tak nějaká. Makro začalo prodávat Bling H2O, což je pravděpodobně nejdražší běžně distribuovaná balená voda na světě. A to pochopitelně vyvolává otázku, kdo v Čechách bude kupovat 750 ml vody za 1001,60 Kč s DPH. Já rozhodně ne.

On je tedy obecně celý ten koncept balené vody poměrně potrhlý a je vodou (ehm…) na mlýn kritikům, kteří tvrdí, že marketing a reklama prodává zmateným spotřebitelům neschopným jakékoli racionální úvahy věci, které vůbec nepotřebují. Na to se dost těžko argumentuje, protože skutečně těžko hledat něco rozumného na tom, když draze nakupujete vodu v plastu dováženou smradícími kamiony a stojící dny v nechlazeném prostoru, kde se pozvolna kazí, když vám kvalitativně plus mínus stejná teče skoro zadarmo z kohoutku.

Jenže tak úplně jednoduché to není. Každý, kdo tahal domů značkové balené vody, ví, že Evian nebo můj oblíbený Valvert nechutná stejně jako Dobrá voda. (Za podmínky, že vodu pijte z lahve – ve slepém testu se rozdíl poznává dost těžko :) ).

Každopádně kupovat láhev vody za litr mi přijde, jako když se chcete za každou cenu mentálně vyrovnat Paris Hilton. Ovšem taková voda Voss, stojí v Makru pouhých 82,73 Kč s DPH za 800 ml.

No nekupte to!

Další zpropadená ztráta času!

Nějaké zatracené chytráky ve Francii nenapadlo nic lepšího než udělat remake Arkanoidu tak, aby se to dalo hrát v okně prohlížeče, aby se při tom mohl zkoumat vesmír, vytunit raketa atd. atd. Což vypadá zcela neškodně, jelikož uhrát jednu obrazovku trvá asi tak minutu - zcela ideální pro odpočinek mezi usilovnou prací. K tomu je promyšlený obchodní model, kdy vás nechají namlsat, ale pak už zdarma dostanete jen pár kreditů denně...

Grrr!

Takže už mají mých 5 eur na účtu a kohokoli, kdo náhodou tento článek čte, zapřísahám, ať tuhle hru nezkouší. A pokud ano, pak pod jedině pod tímhle odkazem. Až bude cálovat svých prvních 100 kyslíkových kapslí, já za to aspoň dostanu drobnou odměnu.

Východní přísliby pro Marks & Spencer

Vzhledem k tomu, že přede mnou právě trůní sour cream & red onion handcooked crisps z MARKS & SPENCER, nedá mi to, abych nenapsal pár řádek ke zprávě, které se věnovala ráno i Česká televize. Mateřská společnost totiž odkoupila nadpoloviční podíl svého obchodního partnera - společnosti COMS sídlící v Praze a provozující franšízy v ČR, SR, Litvě a Lotyšsku. Chce mít tedy zjevně svou expanzi na východní trhy více pod kontrolou, než umožňuje standardní franšízový model.

Na ČT se poněkud zmateně ptali něco v tom smyslu, zda "je normální aby franšízor kupoval svého provozovatele" (myšleno franšízanta). Nuž, podle mého skromného názoru to úplně normální není, a to především v rozsahu, v jakém to teď provádí MARKS & SPENCER. Nedávno dal totiž 50 mil. euro za podíl ve svém dalším obchodním partnerovi, společnosti Marinopoulos, která provozuje jeho franšízy v Řecku, Rumunsku, Bulharsku a Švýcarsku.

MARKS & SPENCER před osmi lety evropské obchody ve svém vlastnictví opustil a teď se k tomuto konceptu vrací. Nehodlá se však zastavit u nás ani v Litvě. Cílem je Čína a Indie. Jak jinak.

Značku MARKS & SPENCER mám rád a již jsem jí na tomto blogu přál zářnou budoucnost. Přesto mi jejich módní styl nesedí a musím se pokaždé přemlouvat, abych si tam koupil něco jiného než tričko pod košili nebo ponožky. Donedávna navíc bylo oblečení této značky poměrně drahé - nová agresivní cenová politika ovšem mnohé změnila.

Fascinující je však nabídka jídla: vše pěkně prosím bioprodukty, snížený tuk a podobné vychytávky. Navíc snadno k přípravě a i rychlovky do mikrovlnky připomínají skutečné jídlo. To jeden ocení, když se často nedostane ani na pořádnou večeři. Příště ochutnám víno, které mi už kdosi vychvaloval.

Ale především ty brambůrky… Ne, opravdu po mně nechtějte, abych je srovnával s "tradičními českými brambůrky", protože by to vskutku nebylo porovnání lichotivé. Jen jeden problém: 100 g = 1960 kJ. A balení, které sníte okamžitě po otevření, protože se od něj nedokážete odtrhnout má 150 g... Nechtěli by začít dělat třeba třetinovou váhu?

Nordsee: proklatě drahý fastfood

Dostal jsem onehdá chuť na rychlou rybu a tak jsem zaskočil do zřejmě nejdražšího fastfood řetězce v ČR: Nordsee (pěkné stránky btw, líbí se mi možnost spočítat si nutriční hodnoty svého pokrmu). Koncept je to veskrze sympatický, ale zákaznický zážitek má i své méně radostné stránky.

Jídlo je to totiž opravdu docela drahé - za tresku na cibuli s bramborovým salátem a 0,4 coly light jsem dáte 250 Kč. K tomu dostanete ryze fasfoodový servis. Vlhký tác jako ve školní jídelně, obsluhu, která mluví lámaně česky a zákazníka zmateně bloudícího v nabídce neustále opruzuje zda "už si vybral", řemeslníky cosi vyrábějící u pultu atd. Žádné "nashledanou Matouši" jako ve Starbucks, jestli mi rozumíte.

Proti jídlu nic, je skutečně dobré (pro jistotu jsem skočil ještě do Palladia na tuňákový wrap), jen si nejsem jistý, jestli mi poměr výkon/cena přijde optimální.

Každopádně mám ještě v plánu zajít tam na 20 dkg krevetového salátu. Za 240 Kč? Tomu se prostě nedá odolat.

Další zkušenosti zákazníků zde.

Jsem Premium Member!

Právě jsem zaplatil poplatek $ 6.95 a stal jsem se ze mě Premium Member na Digitally Imported Radio. Není v tom žádná extrémistická touha nemít hudbu zadarmo, spíš jakási podivná rozmařilost, kdy si chci vyzkoušet, jaké to je. A jestli mě to bude nutit poslouchat více DI a ne třeba Rádio 1, které vysílá ve stejné kvalitě zadarmo.

Jistě, jsem už nějakou dobu na Last.fm, ale systém myslím úplně nepochopil můj pochybný vkus a doporučoval mi skladby, které se mi s 90% pravděpodobností nelíbily. Třeba by to vyřešil upgrade na placenou službu, ale zjišťuji, že obecně asi nejsem typ člověka využívajícího komunitní projekty (na myspace ani facebooku mě třeba nenajdete. Zatím.).
Každopádně cítím zvláštní touhu poslouchat hudbu, kterou „někdo vybírá“. Ne že bych neměl dost vlastních playlistů pro různé příležitosti, ale není to úplně ono. Co nás baví na poslouchání rádia (kde ovšem většinou písničky vybírá software a nikoli člověk) je jednak moment překvapení („takhle bych to JÁ teda po sobě nepustil“) a jednak touha slyšet něco nového („tohle se mi libí, jak se to hrome jmenuje?“).

Vyplatí se platit sedm dolarů za poslech rádia (tedy ne jednoho ale v případě DI.fm asi 50 kanálů)? Na to momentálně neznám odpověď. Ale doufám, že až po měsíci budu zvažovat prodloužení předplatného, budu o něco moudřejší.

Nejlepší služba mobilních operátorů

Mít svátek před Silvestrem není žádné terno. A tak nad těmi několika dorazivšími přáníčky přemítám nad službou, kterou považuji za nejlepší nápad mobilního operátora. Ano, je to upozornění na to, kdo má daný den svátek. O2 je posílá každé ráno a tuším že bezplatně (volali mi v rámci nějakého výzkumu a ptali se, jestli bych byl za tuto službu ochoten platit - odpověděl jsem, že rozhodně ano).

Není to samozřejmě nic originálního. Podobných služeb jistě na webu funguje spousta. Vtip je ve spojení s operátorem a především mobilním telefonem. Ideální spojení - SMS přichází někdy v půl desáté ráno, řekne mi, kdo má daný den svátek, a já, pokud si někoho takového vybavím, posílám mu blahopřání nebo volám. Všichni jsme spokojeni, já i operátor. Tak to má být.

(Původně jsem chtěl nominovat Mých5 od T-Mobile za dobrý insight - skutečně nejspíš existuje max 5 opravdu důležitých kontaktů pro většinu uživatelů - srozumitelnou a chytlavou reklamu a užitečnou službu. Ale pak jsem si přečetl její recenzi a ohodnotil jsem ji jako klasický operátorský chyták užitečný jen pro relativně malou skupinu uživatelů.)

Myslím, že mi oproti loňsku přišlo přání víc. Přičítám to právě podobným užitečným technologickým službičkám, jako je ta od O2.

A nebo je prostě víc lidí, kterým na mně záleží.

Jedna zpráva místo deseti kampaní

Budiž nám média milostiva, tak zní mantra PR manažerů. KFC v tomto ohledu mělo smůlu a teď se škvaří ve vlastních transmastných kyselinách.

O co šlo? MF Dnes se rozhodla otestovat kvalitu hranolků smažených v našich krajích. Že hranolky obecně nejsou zdravé asi bude těžko někoho šokovat a že jejich kvalita kolísá také ne. Horší je nepoměr v obsahu transmastných kyselin (které nám lidem opravdu neprospívají) u dvou letitých konkurentů - McDonald’s a KFC. Zatímco ve světě se na transmastné kyseliny hledí se značnou nelibostí, u nás jejich přítomnost nikdo zatím moc neřeší. Přesto McDonald’s dokáže v ČR smažit na oleji, který je neobsahuje (v souladu se svou globální strategií), zatímco KFC nikoli. Takže když si dáte Colonelovy lahodné hranolky, dostanete do sebe víc než pět gramů transmastných kyselin (maximální množství, které by člověk měl přijmout za den, jsou prý dva gramy). Rád bych podotkl, že se jedná pouze o hranolky, téměř vše ostatní v KFC je taky smažené.

A taková zpráva z mého pohledu řekne o vztahu firmy ke svým zákazníkům podstatně víc než jakákoli reklamní kampaň.

Hádám, že v k žádnému výraznému propadu prodejů v KFC nedojde, ale pro mě vede McDonald’s 1:0. A "smažené kuřecí pařáty" si rozhodně na nějaký čas odpustím, i kdybych spěchal jakkoli.