Trendy 2010: Globální zápecníci

Po pár plzničkách U pětníka jsme posledně s kamarádem vedli truchlivé řeči o tom, že dřív bývalo líp. Známe se prakticky od porodnice a bylo období, kdy jsme se u piva vídali obden. Ono je jednoduché skočit na jedno, když bydlíte za rohem, ale o dost těžší, když to k sobě máte desítky kilometrů. Nejsnazší způsob, jak se potkávat častěji než jednou za uherský rok, je v dnešní době nějaký společný byznys.

Pokud jste hráli The Sims, tak víte, jak přátelství funguje - musíte s panďulákem za jiným panďulákem, najít společná témata a toto opakovat do zblbnutí, i když už je vztah navázán.

Přes všechny řečičky o blízkosti duše v důsledku o jakémkoli vztahu rozhoduje blízkost geografická. Nemůžete mít gang zároveň na pravém i levém břehu Vltavy. 

A nic na tom nezmění ani všechny ty blýskavé nové technologie. Pokec na Skypu je lepší než esemeska, ale není to totéž jako sedět u jednoho stolu (což nejspíš potvrdí každý, kdo je nucen v rámci efektivity schůzovat pomocí videokonferencí).

Prostě čím šířeji se naše vědomí rozprostírá po celé planetě, tím hlouběji potřebuje být naše nevědomí ukotveno v bezpečí hyperlokality.

Naše dojetí nad osudy země, kterou známe pouze z televizních zpráv je upřímné podobným způsobem, jako když roníme slzičku na konci hollywoodského bijáku. Ale neuklizený sníh na chodníku před domem nás naštve opravdově.

Podobně fungují mezilidské vztahy.

Facebook není příliš dobrý v utužování reálných přátelství, zato exceluje při udržování "slabých vazeb", tj. velmi zjednodušeně povrchní známosti. Může za to kromě jiného i technologie, která filtruje informace jiným způsobem než to děláme v reálu (mám na mysli konstrukci feedu od "přátel" směrem k nám). 

To ovšem dělá z internetových sociálních sítí ideální platformu pro hyperlokální aktivity. Facebook už dávno přesáhl kritickou mez a díky počtu uživatelů má potenciál silného lokálního média. Jako pravověrný Bubenečák tam mám místní informace na dosah ruky - jak ze skupiny, tak z radniční stránky. Kam se hrabe jakákoli tiskovina. A to se bavíme jen o elementární funkčnosti. V blízké budoucnosti zde určitě budeme organizovat skupiny odporu i poznávat své sousedy.

Nakonec jistě vzniknou i mnohá přátelství u nevirtuálního piva.

Trendy 2010: Pomocí strojů nám vládnou fachidioti

Mám doma moderní čidlo ovládaní teploty. Někdo ho nastavil, aby přes den udržovalo 22 stupňů. Pokud jsem v práci, je zbytečné v bytě tolik topit. Mohl bych se začíst do mnohastránkového manuálu a určitě bych to během slabé čtvrthodinky přenastavil. Ale protože je mi líto toho času, pokaždé když odcházím, manuálně pootočím kolečkem. Je to můj nový rituál. Který si vynutil stroj.

Dříve jsem se těšil z každé nové elektronické hračičky. Když něco kupuji dnes, trpím pouze frustrací z nutnosti učit se další uživatelské rozhraní a z představy, jak budu tvrdohlavý křemíkový pidimozeček nutit komunikovat s ostatními součástmi mého technického ekosystému.

Nová aplikace Foursquare je něco jako elektronické píchačky - nestačí si ale štípnout dvakrát denně, jak Pavlovovi psi jsme odměňování body za každé zalogování do systému. Necháváme sebou manipulovat zcela dobrovolně.

Majitel Facebooku prohlásil soukromí za přežitek. Je to jednodušší, než nutit stroje, aby se naučily chránit naše soukromá data.

Stroje nás ovládají už dnes: nastavují nám doma teplotu, dávají pozor, abychom správně spali, dostatečně se hýbali, řvou, když něco nestihneme. Budí nás, vaří nám kafe, připravují nám pokrmy. Ukazují nám cestu, udržují stanovenou rychlost a rozhodují kolik síly přenesou na to které kolo v autě. Stroje zařizují lety do vesmíru, chod jaderných elektráren i plynulost provozu ve městě.

Namítnete, že ty stroje navrhují a ovládají lidé. Kvalifikovaní lidé. Ano. Tito kvalifikovaní lidé uvrhli svět pomocí sofistikovaných matematických polointeligencí simulujících budoucnost finančních trhů do jedné z největších ekonomických pohrom všech dob. Tito lidé navrhli rozhraní Windows - operačního systému s pitomým a nelogickým ovládáním, který se až donedávna vypínal tlačítkem Start. Teď je to standard pro vzhled naprosté většiny programů na této planetě.

Stroje navrhují fachidioti - lidé s vysokou inteligencí, ale nulovým sociálním cítěním. Odborníci, kteří se nedokáží na problém dívat jinak než prizmatem své specializace. V dobré víře konstruují hloupé věci, které otravují život celému lidstvu.

Žili jsme v romantických představách, že nás jednou ovládnou stroje s inteligencí vyšší než je naše. To jsme si fandili. Lidstvo bude klidně sloužit i technologii s intelektem obyčejné kalkulačky.

A jakou to má souvislost s rokem 2010? Současným hitem jsou Location Based Services a Augmented reality (termíny, které snad zatím ani nemají ustálený český překlad). Jinými slovy technologie umožňující strojům získat podstatně lepší kontrolu nad tím, co děláme v reálném (nikoli virtuálním) světě. 

Google vs Čína: příběh od pokerového stolu

Pro nás, normální lidi bez insider informací, kteří se ke světu dostávají skrze tlačítko „Google search“ a „I’m Feeling Lucky“, je těžké posuzovat dění ve vyšších sférách atmosféry. Osobně mi kroky velkých korporací připomínají chvíle, kdy se dívám na turnaje pokeru v televizi – protože pokerové strategii moc nerozumím, vidím především lidi s vážnými, nehybnými tvářemi. Ti všichni mají jistě komplikované a na výhru orientované plány. Já ale nevím jaké.

O Číně a Googlu bylo napsáno mnoho úvah a komentářů od těch, kteří té vysoké hře rozumějí lépe. Nechme ale nyní stranou všechny úvahy o tržních podílech a ušlých ziscích.

Pojďme se na situaci podívat optikou příběhů, které vyprávějí značky. To je totiž to, co si na pozadí racionalizujících vysvětlení odnášíme jako běžní spotřebitelé.

Co je ve hře u tohoto stolu? Důvěra.

Google má k dispozici neuvěřitelné množství dat o nás, uživatelích. Nejenom, že ví, co nás zajímá a na jaké stránky chodíme - jeho servery chrání naše uložená důvěrná data, od e-mailů až po citlivé soubory. Nikdo jiný nyní nedisponuje takovým množstvím privátních a potenciálně zneužitelných informací. Snad kromě Facebooku. Ten ovšem vyřešil svou neschopnost chránit soukromí uživatelů tím, že jednoduše prohlásil soukromí za překonané.

Google zvolil jinou cestu. V jeho korporátním desateru najdeme prohlášení o tom, že chce vydělávat peníze, aniž by působil zlo. Někomu to možná přijde naivní, jenže nezapomínejme na zmiňovanou důvěru. Chcete, aby někdo, komu svěřujete své digitální soukromí vydělával za každou cenu? Víte, jak by vypadalo využití vašich dat při maximalizaci užitku? Nechtějme si to ani představovat...

V Číně Google radikálně slevil ze svých zásad. Ve chvíli, kdy vláda diktuje seznam „nepohodlných“ témat, poškozeni jsou uživatelé. Pomáhat autoritativnímu systému potlačovat právo na svobodné vyjádření názoru lze těžko chápat jako „no evil“.

Složitá hra, kterou Google hraje, se nyní vyvíjí v jeho prospěch. Sám příliš neriskuje - buď zůstane zásadovým, nebo bude jednou z mála entit na zemi, která veřejně donutila čínskou vládu k ústupkům.

Vedlejším efektem je, že teď musí s kartami ven i konkurenti. A to především Microsoft. Ten je v podstatně nevýhodnější situaci, protože pro něj čínský trh znamená mnohem více. Patolízalská reakce Steva Ballmera ujišťující Čínu o své loajalitě je ale více, než by mohl Google doufat.

V postkomunistických zemích jsme na podobné řečičky o „dodržování zákonů“ trochu přecitlivělí. Prostě ne každý praktikuje politiku nulového zla. Třeba si na to uživatelé vzpomenou, až budou nahrávat svá data z nových Office na SkyDrive.

I kdyby ne, jsme svědky zajímavé lekce o iluzi nepolitického byznysu a o tom, že firemní hodnoty nejsou vždy jen věty vytištěné na stěně. Možná jde o víc než jen partičku pokeru.

PF 2010: 10 zatraceně dobrých rad

Myslím si, že pokud už člověk chce zaneřádit svět dalším novoročním přáníčkem, mělo by aspoň přinášet něco zajímavého a užitečného.

Proto se zde na blogu pravidelně věnuji vědeckému poznání v psychologii štěstí a dnes se podělím o deset aktuálních rad. Najdete je zde, kde si zároveň můžete vytisknout plakát a pověsit si ho někam na stěnu.

Pokud jste líní číst si to v angličtině, dovolil jsem si rychlý a neumělý překlad.

10 vědeckých rad, které vám přinesou štěstí:

1. Naučte se užívat si drobností, které přináší každý den.
2. Vyhněte se srovnávání s ostatními.
3. Dejte penězům menší důležitost (to se těžko řekne, ale když to říkají vědci…).
4. Mějte ušlechtilé a smysluplné cíle.
5. Buďte iniciativní v práci.
6. Važte si své rodiny a udržujte kvalitní přátelské vztahy.
7. Usmívejte se, i když vám zrovna není do smíchu.
8. Upřímně a pravidelně vyjadřujte svou vděčnost.
9. Choďte cvičit.
10. Pěstujte altruismus.

A ještě drobná osobní poznámka. Období ekonomických korekcí (nebo chcete-li krizí) bývají zatěžkávací zkouškou našeho vnímání světa. Je snadné ztratit se v takové situaci ve víru pocitů, otupit funkce našeho kritického rozumu. Jsme a budeme i nadále svědky bezúčelného emočního surfování v médiích, v politice i v byznysu.

“Pravda je soud, který obstál ve zkušebním ohni kritiky,” cituje Karel Čapek TGM v “Hovorech”.

Právě teď mi to přijde jako velmi inspirující konstatování.

Takže do roku 2010 přeji správně používaný rozum, dobrou intuici a adekvátně prožívané emoce.

Cyberpunkový nákup v Alza.cz

 "Budoucnost už nastala, jen je nerovnoměrně rozložená", řekl prý William Gibson.

Je těžké nevzpomenout na cyberpunkové "high tech, low life", když člověk přichází k centrále Alza.cz v ulici příznačného jména - Jateční. Prosincový soumrak a zplodiny z ucpaných ulic sedají na Prahu. Neony holešovického Red Light districtu se rozsvěcí.

Ruce v kapsách, empétrojky v uších. Dav nehledá laciný sex, ale výhodnou elektroniku. Pohodlnější čekají v autech frontu na místo k zaparkování, pěší vcházejí rovnou dovnitř.

Vnitřek zašlé indistriální budovy je překvapivě světlý a ve vzduchu ucítíte wifi zdarma. Navigace je jednoduchá - zaplacené elektronické objednávky mají check-in u počítačů, ostatní mohou platit cash u řady automatů dále. Obsluhu zvládne i dítě. Stroj bez řečí vrátí pětikorunu. Člověk by jistě vyváděl, že nemá dost drobných.

S lidmi jsou obecně potíže. Mladý manažer bere kolem ramen jiného mladého člověka a jemně mu vysvětluje, že ta poslední Nokie není na hraní, ale na práci. Cesta k efektivitě spočívá ve vyloučení nespolehlivých elementů z distribučního procesu.

Stěna je až někam ke stropu pokryta novotou zářícími obrazovkami. Každý si může najít tu svoji. Na velikosti záleží. Nic pod 42 palců nemá smysl.

Jakmile odevzdáte peníze, musíte z tepla ven na mráz. Symbolické.

V improvizovaném stanu u skladu je sice zima, ale nesněží tam a ani neprší. Robotický ženský hlas vyvolává čísla jak v nějaké bizarní loterii. Čas od času opakuje ty, kteří se pro zboží nedostavili. Zřejmě je pohltil tajemný holešovický smog nebo zešíleli z obrovské nabídky elektronických hraček v hale. Není ale čas přemítat nad jejich pohnutým osudem. Slyším své číslo.

U pultu, na jehož konec ani nedohlédnu, vydávají brigádnice zboží. Jejich prací je převzít lístek a předat balíček. Živočišné agentky digitálního cara. Front-end se bez lidí neobejde. Zvlášť pokud vyjdou levněji než stroje. Svým nákupem jsem se kvalifikoval na párek rohlíku zdarma. Hladově beru.

Pevně svírám svou krabici elektroniky, jako bych ji mohl ochránit před krví podlitýma očima místních notoriků. 

Takhle se prodávají vánoční dárky. Ještě se máš co učit, Ježíšku.

Miluju to.

Nikde jinde bych se ke své závislosti nedostal rychleji.

Líbí se mi efektivita procesů, která z toho čiší. Je to fascinující.

Pro člověka z minulého století ale i trochu znepokojující.

Chuť fastoodu v krizi

Mám spoustu ohavných spotřebitelských úchylek. Kupříkladu kupuji Beaujolais nouveau v Lidlu a ochutnávám každou novinku vyprodukovanou fastfoodovými řetězci. Kladivo krize však nejspíš dopadá i na ně, protože většina z nich připravila různá "krizová menu". Dost dobře si umím představit, že se část cenově citlivých zákazníků vrátí k "vlašáku se dvěma", a s tím je jistě třeba bojovat.

Pokud bych měl výsledek hodnotit z hlediska zákaznické brand experience, pak u mě rozhodně prohrává Subway - jejich mikrosendvič nezažene hlad a jakmile koupíte dva, dostáváte se cenově nebezpečně blízko nabídce dne, která je kvalitativně nesrovnatelná. A to je hlavní problém: zatímco B Smart od KFC představuje zmenšenou variantu klasické chuti, Baby Subs jsou senzoricky úplně jiná písnička.

Boulevard ani Burger King zatím na krizovou notečku moc nehrají a tak u mě vyhrává Mc Donald's, který má nejlépe cenově segmentovanou nabídku a za pade tam dostanete asi nejvíc muziky.

Pro mě jsou ovšem nejzajímavější rozličné speciální edice a inovace. Podle nich hodnotím skutečnou kvalitu nabídky jednotlivých řetězců. Většina bitev se doposud vedla pouze mezi KFC a Mc Donald's, ale letošní závěr roku má překvapivého vítěze. KFC zcela rezignovalo na novinky (kromě sladkostí, na které bych upřímně šel raději jinam), v Boulevardu jsem zažil vždy spíše zklamání (naposled zabodovali s bagetou postavenou na tatarce a rybích prstech - to už je ale dlouho) a Mc Donald's má body spíš za snahu. Je pravda, že představil nejvíce novinek, ale nic chuťově nepřebilo klasickou nabídku. Takže přestože oceňuji odvahu předhodit Čechům opravdu pálivé jídlo (Big Jalapeňo), jednoznačným vítězem je pro mě BK a jeho fenomenální Angry Whopper.

Kvality Burger Kingu neoceňuji jenom já. Klasický Whopper obsadil čestné desáté místo v žebříčku best burgerů Czech please a ocenění přišlo i z Fast Food Žurnálu, který asi jako jediný cíleně mapuje lokální junkfood.

Takže dobrou chuť, až budete potřebovat něco rychlého a kalorického.

Stesk po bezcílnosti (k výročí listopadu 89)

Vzpomínám si, jak jsme v dětství šli s otcem na procházku na Malou stranu. Byl vánoční čas a sníh pokryl neudržované, špinavě šedé ulice bílým popraškem jako když babičky sypaly práškový cukr na perníkové domečky. Bylo ticho a prázdno. Jednou za čas jsme potkali zachumlanou postavu, ale pokaždé přešla na druhý chodník. V tom tichu jsme slyšeli pouze vlastní kroky. Připadal jsem si jako v nějaké pohádce. Nebo filmu z První republiky.

Hezká vzpomínka. A doufám, že také vzpomínkou zůstane. Praze víc sluší rušivý a znepokojující tep života než 40 let zimního spánku.

Mladá fronta píše o věcech, po kterých se lidem stýská. Já mám vzpomínky, ale nemám stesky. Že prý jsme například žili kulturněji. Ve světě převrácených hodnot jsme skutečně silněji vnímali umění - třeba nelegální nebo pololegální knihy, filmy a koncerty. Cenzoři nás ochraňovali před určitou formou braku, ale na oplátku nás zahrnovali jinou. Na TV Barrandov momentálně běží Major Zeman, zřetelný příklad tehdejší šmíry, která neobstojí před žádným kritickým měřítkem. Na reálsocialismu jako takovém nebylo nic dobrého a kdokoli tvrdí opak, pouze živí své iluze.

Vybavuji si ten zvláštní pocit bezcílnosti, když jsme se spolužáky v pubertě prolézali Prahu připomínající na správných místech město duchů. Náplavky u Vltavy, zanedbané stráně, zapomenuté výhonky průmyslových komplexů představovaly zvnějšnění mého stavu mysli. Náš život měl nulovou perspektivu. Na výběr bylo kolaborovat s režimem (jít do „Strany“), dělat zbytečnou práci nebo se stát věčným outsiderem v disentu. Začali jsme poslouchat a žít punk. No Future.

Rok 1989 byl dobou dnes nepřestavitelného patosu.

Všechny to cinkání klíči, společné zpívání a dojímání… Bylo to zvláštní. Asi jako když si poprvé vezmete extázi a všichni lidi na světě vám přijdou ohromně milí a plyšoví na dotek.

Během Palachova týdne jsem dostal pohlavek od estébáka. Tím moje hrdinství končí a z komunismu jsem odešel pouze na levelu "zlobivé dítě". Pak už jsem pouze stál na správné straně. Když se nás stávkový výbor zeptal, jestli odvolat moc milého komunistického ředitele gymnázia, hlasoval jsem poslušně - za jeho odvolání. Jaké si nás vychovali, takové nás měli.

Večer sedmnáctého listopadu 1989 si vybavuji zcela živě. Vylezli jsme s kámošem na střechu PAKULu, abychom se po pár pivech pokochali výhledem na večerní Prahu. O demonstraci jsem shodou okolností nic nevěděl (nezapomínejte, že nebyly mobily ani Facebook). Mezi sedmou a osmou hodinou jsem však pocítil zvláštní záchvěv sounáležitosti a soucitu s celým lidstvem. Nevím, co to bylo. Možná jsem se napojil na kolektivní nevědomí, možná to byl side-effect mizerného piva a možná jsem si to jen vymyslel, aby ta historka měla šťávu.

Každopádně když jsme slezli ze střechy a pokračovali na další pivo, dávali jsme si ho už v jiné realitě.
Mé generaci přisoudily sudičky svět ovládaný diktaturou. Svoboda byla nepovolený termín (pokud nešlo o Ludvíka). Znali jsme ji jen jako útěk do privátních sfér - ať už do knih nebo do zahrádkářských kolonií a chalup. Když jsme vyrůstali, stavěli jsme si v hlavách zdi cely. Svět byl definován hranicemi zakázaného a povoleného. Snili jsme o tom, že ty zdi jednoho dne zbouráme. Ale naše sny o svobodě, byly představy vězně, který desítky let prožívá dopředu tu chvíli, kdy si sedne do restaurace a objedná opravdový steak a čerstvě natočené pivo.

Svět, ve kterém žijeme, není svět našeho dětství. Už začínáme tušit, že svoboda neznamená jen větší výběr u regálu a porno v televizi. Ale že její součástí je i odpovědnost za zmiňovaný kus hovězího a točené pivo.
Husákovy děti svobodu osahávají, strkají si ji do pusy, šťouchají ji prstíky do očí, čichají k ní, olizují ji a prostě se ji všemi smysly snaží integrovat do svého světa. Tunelují ji, zneužívají, bezostyšně konzumují, pomlouvají, bojují za ni či před ní utíkají. Každý podle své nátury.

Kecal jsem. I mně se občas zasteskne. Po té bezcílnosti a prázdnotě. Po černobílém světě s jasně rozdanými rolemi.

Tak se projevuje můj strach ze svobody.