Proč jsem si koupil botasky?

O designové kolekci značky Botas bylo napsáno mnoho (například tady a tady) a proto nechci přilévat olej do ohně (nebo nosit dříví do lesa?). Slyšel jsem ale pár názorů typu „to bych si v životě nekoupil“, což mi přišlo zajímavé.

Argumenty byly v zásadě tyto:

1. Nekupoval jsem je za komančů nebudu je kupovat dnes.
2. České boty bych si nikdy nekoupil, ať vypadají jakkoli.
3. Je to masovka, kterou prodává Baťa. Ergo jsou málo „kůl“.

To vše celkem chápu, já botasky taky nikdy neměl a nevzpomínám si, že bych si někdy koupil české boty.

Proč jsem udělal výjimku?

1. Líbí se mi od chvíle, kdy jsem je viděl na výstavě designu v Uměleckoprůmyslovém muzeu. A to je asi nejdůležitější.
2. Je to fascinující příběh propojení byznysu s designem - nehledě na pozoruhodnou resuscitaci klasického produktu ze „hřbitova značek/brand graveyard“.
3. Považuji za dobré podpořit mladé designéry a přispět tak k pozvolné kultivaci zdejšího kýčovitého a vyprázdněného prostoru. A čím víc se nových botasek prodá, tím líp.

Btw mám tyhle - což jsou nejspíš ty nejnudnější. To jsem celý já.

Marketing v sociálních sítích: epic fails

Pravděpodobně znáte termín „epic fail“, který je poslední dva roky prudce na vzestupu. Pokud ne, nuž... Těžko to označit jinak než jako „epic fail“.

Současný buzz kolem síťového marketingu vynáší na hladinu především rozličné úspěšné case studies. Podle mého jsou však mnohem poučnější příklady těch, kterým to nevyšlo a jejich „epic fail“ se dost možná zapíše do učebnic moderního marketingu. Devět nešťastníků vyjmenoval ZDNet. Vřele doporučuji.

Bylo by myslím zajímavé, dát dohromady podobný seznam i v českém prostředí. Pokud máte nějaké kandidáty, napište je prosím do komentářů nebo mi je pošlete na mail.

And now for something completely different.

Překvapivý vítěz voleb: Facebook

Jako volič si připadám tak nějak… Neosloveně? Kdybych do schránky nedostal volební lístky, skoro bych netušil, že se něco děje. Pouze mi u východu z metra nějaká mladá dívka vnutila leták ČSSD, na kterém mě nejvíc zaujal parciální lak – říkal jsem si, kolik to sakra muselo stát. Pak vím, že se házely vajíčka po Paroubkovi, jelikož má bradavici a je marťan. Jakou to má souvislost s evropskými volbami, to netuším.

Politická scéna se jako obvykle podobá základní škole o velké přestávce. Jedni s brekem žalují „Vy jste házeli“, a ti druzí se založenýma rukama kroutí hlavami: „To my ne, to jiní.“

Takže není až tak překvapivé, že se směje někdo třetí. Sociální pavučina Facebook získala tolik pozornosti, že by se jeden zamyslel, jestli náhodou za celou vaječnou aférou nestojí jejich PR oddělení. Jak ho stará média prezentovala v souvislosti s volbami?

1. Jako médium s vysokou mírou relevance vůči cílové skupině mladých lidí.
2. Jako médium vlivné.
3. Jako výborný prostředek organizace a komunikace – zkuste si nějakou akci připravit za pomoci lidé.cz nebo líbímseti.cz.
4. Jako samozřejmou součást dnešní reality – o Facebooku se píše jako o „Facebooku“, nikoli jako např. o „sociální síti Facebook“, tzn. už není potřeba vysvětlovat, co vlastně Facebook je.
5. Jako místo, kde je dobré být, pokud chci být informovaný – informace na Facebooku vnikají, ostatní média je teprve přebírají.

Takže lze předpokládat, že Facebooku v důsledku přibudou v ČR jak uživatelé, tak inzerenti. Ne, že by na tom v globálním měřítku nějak záleželo, ale stejně je to zvláštní výsledek české předvolební kampaně.

A co s těmi volbami? Ještěže existuje ten internet – zadal jsem si vše do předvolební kalkulačky a mám jasno.

Televizní tip: True Blood

Jeden z nejlepších televizních seriálů současnosti je o upírech, měňavcích, vlkodlacích a podobných příšerách z temnost. A narozdíl od série Angel je myšlen smrtelně vážně. Divné?

Tvůrcem True Blood je Alan Ball, člověk, který stojí scénáristicky za Americkou krásou a především sérií Six Feet Under. Obě díla se vyznačují realistickými charaktery a provokující reflexí současné americké společnosti.

Nejinak je tomu v True Blood. Příběh se odehrává v alternativní realitě, kdy je vynalezena umělá krev a upíři žijící do té doby skryti ve stínu se náhle stávají součástí běžného světa. Soužití s lidmi, kterým do té doby doslova pili krev však pochopitelně není jednoduché...

True Blood patří k dílům odrážejícím současnou atmosféru nejistoty, stejně jako třeba Battlestar Galactica. Stín představuje podle hlubinné psychologie odvrácenou a záměrně ignorovanou stránku našeho Já. Bytosti, které v něm přebývají jsou pak personalizací našich obav a strachů.

V Buffy ještě bylo možné s Temnotou bojovat, v True Blood už se s ní musíme naučit žít.

Poučné. A díky produkci HBO velmi koukatelné.


(Btw: Druhá série se začne vysílat 14. června, první série běží aktuálně v české premiéře na HBO.)

Trendometr hlásí: Facebook je out

Tak jsem zas po dlouhém čase vytáhl ze sklepa svůj zaprášený trendometr a přiložil ho Facebooku. Co myslíte? Totální OUT!

Je to tak. Každý mejdan má ten zlomový okamžik, kdy zábava začne upadat a od té chvíle to jde už jen z kopce. Zrovna teď to zažíváme ve velké párty nazvané Trvalý růst. Nebo to si takhle jedete už sedmý pracovní den ohromnou rally v surové ropě na NYMEXu a najednou vám něco v hlavě začne říkat: „Vystup chlape, už máš na nový Porsche, žádnej trend neroste až do nebe.“ Však to znáte.

Facebook není téma geekovských blogů, ale Hospodářských novin. Slova „ajsíkjů už nepoužívám, radši se naloguju na fejsbůk“ neříkají teenageři, ale mámy od rodin. Rychle rostoucí sociální síť míří nezadržitelně do mainstreamu a je stejně stylotvorná jako iPhone od chvíle, kdy se začal prodávat u zdejších operátorů. Když někdo není na Facebooku, není to zaostalost, je to postoj.

Co by nám trendometr schválil?

Se sociálního balastu nejspíš maximálně Twitter, který u nás zatím stále čeká na svou Oprah. A možná Ning, kde si vytvoříte vlastní soukromou komunitu a máte vystaráno.

Zdaleka nejvíc je ovšem zajít na večeři s přáteli, poslechnout si koncert kapely, která se nedá stáhnout na Rapidshare, vydat se na procházku do lesa a vůbec provádět všelijaké staromódní offline aktivity.

Prostě krize.

Krize v Hobitíně

Dle mého skromného názoru jsou Češi hobiti: žijí v ošklivých norách, kouří tabáček , pijí pivíčko a příliš se nestarají o to, co se děje za hranicemi jejich zemičky. Jenže špatné zprávy dorazily nakonec i sem, pane Holbytlo.

Klasická média, která od začátku krizí strašila, mohou mít radost ze svého sebenaplňujícího se proroctví – jejich propady údajně dosahují až 40 % a slevy na reklamu jsou až 90%. A tak prý upírají své naděje k internetu. To je dost odvážná strategie pro zemi, která zaujímá jednu z posledních příček v procentu domácností připojených k internetu (hůře je na tom jen Kypr, Řecko, Rumunsko a Bulharsko).

Své o tom vědí v reklamních agenturách, které podle iHned vyloženě bojují o přežití. My poradci jsme na tom naopak podle médií dobře. To nemohu potvrdit ani vyvrátit, ale faktem je, že se mi stýská po mé zlaté kreditní kartě. Každopádně vtipné reklamy vznikají i nadále. Nejspíš ze sebe kreativci to nejlepší vydávají pod tlakem, podobni olivám.

Těžkou zkouškou prochází i automobilový průmysl toužící v Evropě po šrotovném stejně jako zpitý flamendr nad ránem po lajně kokainu, která by ho ještě chvíli udržela na nohou. Marná jsou varování před kocovinou. Nebuďme na vlády naštvaní – hrají vabank, stejně jako mnoho firem, a doufají, že krize odezní dříve, než se poptávka vyluxuje do posledního autíčka. V Německu se zatím nebojí, protože vyrábějí malá a úsporná auta (až drobné výjimky).

To ve Velké Británii na to jdou jinak. Aston Martin hodlá uvést na trh One-77, káru za bratru pětatřicet mega. Unese image značky Aston Martin cenu z nebeských výšin? Těžko říci.

Taková Honda se naopak drží pěkně při zemi a na všech čtyřech – uvedla na trh „dog friendly“ automobil.

A pak že krize není k ničemu dobrá. Kdy to auto dorazí do Hobitína? Čekají tady na něj miliardy.

Dáme si pauzu, Facebooku

Jsou chvíle, kdy si uvědomíte, že vám nějaký vztah přerůstá přes hlavu.

A to je přesně čas říci jasné „Dost!“.

Pokud kupříkladu při sexu kontrolujete došlé sms a máte tendenci na ně odpovídat, není to zcela přirozené. (Ne, to se mi nestalo, pouze jsem o tom četl.) Váš vztah s technologií překročil určitou rozumnou mez.

Já jsem se rozhodl říci dost Facebooku. Nejenom, že jsem si zvykl kontrolovat aktuální stav několikrát za hodinu, ale zároveň pozoruji tendenci hodnotit kvalitu života lidí kolem podle kvality jejich statusů. „Co dělají?“ ptám se znepokojeně, když se dlouho neobjevuje nějaký zajímavý update.

Nejspíš žijí své reálné životy a zanedbávají své virtuální alter ego. Což nejsem schopen pochopit – snad si přece kdokoli může pustit Facebook na mobilu, když třeba v restauraci odejde jeho partner/partnerka na toaletu, a napsat tam něco zajímavého? Nebo když čeká na zastávce? Nebo když se nudí na poradě? Nebo když stojí ve frontě na pokladnu? Ne?!

Ehm…

Podobně znepokojivá je tendence žít tak, abych měl co psát do statusu. Na jednu stranu je to samozřejmě výzva mít zajímavý život, na stranu druhou asi není úplně v pořádku myslet neustále na to, jestli můj poslední zážitek pobaví mé „přátele“ na fejsbuku.

Takže říkám dost a vyhlašuji, že se na Facebook nepřihlásím.

Týden.

Déle si nemůžu dovolit Facebook jako technologii ignorovat.

Přijde vám to divné?

A jaká byla vaše nejdelší doba strávená bez mobilu v posledních pěti letech?