Podobu českého televizního trhu definuje Nova.
To se nám může nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom diskutovat, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Stačí se podívat na nabídku: kromě samotné TV Nova, tady máme ještě veřejnoprávní Novu (ČT1) a věčné alter ego Novy - TV Prima. O specializovaných derivátech Nova Cinema a Nova Sport ani nemluvě .
Teď jsme získali další Novu – tentokrát jakoby se pomocí stroje času vrátila TV Nova z období před pěti šesti lety. Sitcom o policajtech, nevtipný komunální humor Zuzany Bubílkové, „kontroverzní“ talk show, Ivan Mládek, Adamcova estráda plná „hvězd“ typu Vítek, Vaňková, Vondráčková, Gott...
Je to zajímavá strategie – nějak jsem nezaregistroval výrazný stesk Husákových dětí (na které TV Barrandov dle vlastních slov cílí) po „staré Nově“. Samotná TV Nova udělala za ty roky pořádný krok dopředu a svou pozici jedničky si dnes myslím zaslouží – už pro odvahu opouštět zajeté koleje a vést společenskou diskusi (např. Soukromé pasti).
Přesně takovou odvahu TV Barrandov nepředvedla a to je můj první dojem.
Ale zvýšenou konkurenci v „plnoformátových“ televizích mohou vítat jak diváci, tak zadavatelé reklamy a potažmo i reklamní agentury. Z tohoto důvodu bychom si měli přát její úspěch.
„We try harder. (If you are not the biggest, you have to.)“ Tak kdysi nastavila svůj positioning půjčovna Avis a doteď je s ním úspěšná. TV Barrandov se bude muset snažit ještě podstatně víc.
11. ledna 2009
1. ledna 2009
PF 2009: Jak se cítit šťastný II.
Minulý rok jsem začal dobrou radou pocházející od vědců zkoumajících lidské štěstí. Pokrok však nelze zastavit, věda udělala další významný krok kupředu, a pokud Vám aktuální zjištění náhodou uniklo, přijměte prosím tento příspěvek jako mou drobnou pozornost.
Rada je jednoduchá: pokud chcete být šťastní, obklopujte se šťastnými lidmi. Štěstí je totiž nakažlivé.
Vědci z Harvard Medical School a University of California totiž při studii, která trvala dvacet let a zahrnovala téměř 5 000 lidí, zjistili, že štěstí se šíří skrze naše sociální sítě. Pokud se někdo stane šťastným, ovlivní řetězová reakce štěstí nejen jeho přátele, ale i přátele jeho přátel.
Šíření štěstí je závislé na čase a prostoru. Efekt trvá přibližně jeden rok a s rostoucí vzdáleností od šťastné osoby slábne. Kamarád šťastného jedince žijící ve vzdálenosti 1 míle má 25% pravděpodobnost toho, že se stane také šťastným. Jeho případný spolubydlící 8% šanci, sourozenci ve stejné vzdálenosti 14% šanci. Soused šťastného člověka má dokonce 34% šanci.
Je poměrně zajímavé, že smutek pro své šíření sociální sítě zdaleka nevyužívá tolik jako štěstí.
Přeji všem laskavým čtenářům v roce 2009 co nejvíce šťastných přátel a sousedů.
Rada je jednoduchá: pokud chcete být šťastní, obklopujte se šťastnými lidmi. Štěstí je totiž nakažlivé.
Vědci z Harvard Medical School a University of California totiž při studii, která trvala dvacet let a zahrnovala téměř 5 000 lidí, zjistili, že štěstí se šíří skrze naše sociální sítě. Pokud se někdo stane šťastným, ovlivní řetězová reakce štěstí nejen jeho přátele, ale i přátele jeho přátel.
Šíření štěstí je závislé na čase a prostoru. Efekt trvá přibližně jeden rok a s rostoucí vzdáleností od šťastné osoby slábne. Kamarád šťastného jedince žijící ve vzdálenosti 1 míle má 25% pravděpodobnost toho, že se stane také šťastným. Jeho případný spolubydlící 8% šanci, sourozenci ve stejné vzdálenosti 14% šanci. Soused šťastného člověka má dokonce 34% šanci.
Je poměrně zajímavé, že smutek pro své šíření sociální sítě zdaleka nevyužívá tolik jako štěstí.
Přeji všem laskavým čtenářům v roce 2009 co nejvíce šťastných přátel a sousedů.
17. prosince 2008
Proč nesnáším reklamu
Dříve jsem snášel reklamní bloky v televizi, protože jsem jako člověk z branže chtěl mít přehled. Dnes už to nedokážu: je to příliš otravné.
I já jsem spotřebitel a předpokládám, že ty pitomé reklamy jsou cílené i na mě. Dlouho jsem byl tolerantní – dnes už mi ale vadí, že mě někdo považuje za hlupáka, kterému je všechno nutné trpělivě vysvětlovat jako prvňáčkovi ve škole.
Měl bych zatracený problém pořídit si nějaký finanční produkt od značky AXA, protože jsem k ní na základě televizních reklam získal podvědomý odpor. Bankovní testimonialy jsou mi k smíchu – kdo v dnešní době řeší výši úroků na účtu? Nějaký bilionář? Že nebudu platit poplatky? Vím, že si ty peníze seberete jinde. Za jak velkého hlupáka mě považujete? Mobilní operátory odlišuji pouze podle barvy: jeden je modrý, druhý fialový a třetí červený. Jiný rozdíl zjevně není. Vážně věříte, že mě nějaká opelichaná celebrita donutí jít do vašeho obchodu nebo koupit vaši televizi? Vaši prodavači vědí o elektronice míň než já, takže nakupuji buď na netu nebo prostě tam, kde je to blízko.
To všechno je navíc rok od roku horší. Vzpomínáte na ty doby, kdy se ještě vyžadovala od agentur kreativita? Každé Vánoce se operátoři předháněli, kdo bude mít lepší reklamu – něco jako takový český Superbowl. Dnes? Jediné, co si vybavím je nějaké infantilní „ňaňaňa“. Čivavy došly, že?
Udělal jsem si takový jednoduchý žebříček reklamních prostředků podle toho, jak moc mě štvou:
1. rádio – přestal jsem poslouchat kvůli reklamám, se skřípěním zubů snesu Rádio 1, jinak poslouchám last.fm nebo něco z iTunes (jsou tam stovky rádií všech žánrů)
2. klasická internetová reklama (bannery apod.) – nejhorší jsou „kreativní formáty“, které potrestají každé neopatrné kliknutí – posledně takhle někdo zprznil iDnes, nějaká banka či kdo – na iDnes se stejně vrátím, ale kdybych si zapamatoval tu značku, už ji nikdy nebudu chtít
3. televize – reklamy jsou důvod přestat se na ni dívat – kabelovka nepomůže: jestli je něco horšího než česká reklama, pak je to všudypřítomná reklama maďarská (co je to krucinál za cílení??)
4. outdoor – nezájem, vizuální smog – citylighty mi nevadí
5. direct mail – většinou přečtu a pak hodím do koše – letáky mi neva
6. tisková reklama – překvapivě mi přestává vadit – když se mi nelíbí, otočím stránku, když mě zaujme, můžu si ji v klidu prohlédnout
7. kontextová reklama Google – beru jako užitečnou věc – když na ni kliknu, mám poměrně vysokou šanci, že jde o něco pro mě zajímavého
8. Facebook – baví mě – zřejmě vrchol současné reklamní nabídky – je cílená (poměrně slušně) a hlavně mi dává možnost zpětné vazby – kliknu na palec nahoru nebo dolů a dám vědět proč se mi líbí nebo ne – ta, co se mi nelíbí, se mi příště nezobrazí a palec nahoru znamená „chci víc reklamy z téhle oblasti“ – super
Já vím, že nejsem běžný spotřebitel (pokud tedy vůbec někdo takový existuje). Taky vím, že body 7. a 8. nejsou dnes pravděpodobně použitelné na kampaň se širokým zásahem. Ale z odborného hlediska jsem znepokojen svým postojem k televizi. Je nás takových víc? Jak rychle roste skupina lidí, která se na televizi přestává dívat úplně? Kolik je těch, kteří se reklamy zbavují přepínáním nebo pomocí DVR zařízení?
Samozřejmě chápu, co je příčinou „hloupnutí“ televizní reklamy. Je to snaha o efektivitu: televize je drahé médium a každý se snaží nacpat lidem do hlavy co nejvíce informací jak nejrychleji to jde. Vedlejší efekt je ale drsný a kontraproduktivní - nedá se na to dívat.
Nedělám si iluze. V současné situaci bude tlak na efektivitu dále sílit. Zadavatelé a reklamní agentury si tak ale pod sebou podřezávají větev. Z televize se stane médium na úrovni spamu. Ten taky funguje, ale za jakou cenu? Vážně chcete, aby spotřebitelé začali tv spoty nenávidět?
Věci se mění rychle. Pamatuji si doby, kdy jsme klientům radili, aby šli do televize, protože je to „prestižní médium“ a už jen přítomnost tam určitým způsobem posiluje značku. Dnes je to nutné zlo – pro některý typ produktů se zatím těžko hledá alternativa.
Jak daleko je doba, kdy začne reklama v televizi značkám v masovém měřítku škodit?
I já jsem spotřebitel a předpokládám, že ty pitomé reklamy jsou cílené i na mě. Dlouho jsem byl tolerantní – dnes už mi ale vadí, že mě někdo považuje za hlupáka, kterému je všechno nutné trpělivě vysvětlovat jako prvňáčkovi ve škole.
Měl bych zatracený problém pořídit si nějaký finanční produkt od značky AXA, protože jsem k ní na základě televizních reklam získal podvědomý odpor. Bankovní testimonialy jsou mi k smíchu – kdo v dnešní době řeší výši úroků na účtu? Nějaký bilionář? Že nebudu platit poplatky? Vím, že si ty peníze seberete jinde. Za jak velkého hlupáka mě považujete? Mobilní operátory odlišuji pouze podle barvy: jeden je modrý, druhý fialový a třetí červený. Jiný rozdíl zjevně není. Vážně věříte, že mě nějaká opelichaná celebrita donutí jít do vašeho obchodu nebo koupit vaši televizi? Vaši prodavači vědí o elektronice míň než já, takže nakupuji buď na netu nebo prostě tam, kde je to blízko.
To všechno je navíc rok od roku horší. Vzpomínáte na ty doby, kdy se ještě vyžadovala od agentur kreativita? Každé Vánoce se operátoři předháněli, kdo bude mít lepší reklamu – něco jako takový český Superbowl. Dnes? Jediné, co si vybavím je nějaké infantilní „ňaňaňa“. Čivavy došly, že?
Udělal jsem si takový jednoduchý žebříček reklamních prostředků podle toho, jak moc mě štvou:
1. rádio – přestal jsem poslouchat kvůli reklamám, se skřípěním zubů snesu Rádio 1, jinak poslouchám last.fm nebo něco z iTunes (jsou tam stovky rádií všech žánrů)
2. klasická internetová reklama (bannery apod.) – nejhorší jsou „kreativní formáty“, které potrestají každé neopatrné kliknutí – posledně takhle někdo zprznil iDnes, nějaká banka či kdo – na iDnes se stejně vrátím, ale kdybych si zapamatoval tu značku, už ji nikdy nebudu chtít
3. televize – reklamy jsou důvod přestat se na ni dívat – kabelovka nepomůže: jestli je něco horšího než česká reklama, pak je to všudypřítomná reklama maďarská (co je to krucinál za cílení??)
4. outdoor – nezájem, vizuální smog – citylighty mi nevadí
5. direct mail – většinou přečtu a pak hodím do koše – letáky mi neva
6. tisková reklama – překvapivě mi přestává vadit – když se mi nelíbí, otočím stránku, když mě zaujme, můžu si ji v klidu prohlédnout
7. kontextová reklama Google – beru jako užitečnou věc – když na ni kliknu, mám poměrně vysokou šanci, že jde o něco pro mě zajímavého
8. Facebook – baví mě – zřejmě vrchol současné reklamní nabídky – je cílená (poměrně slušně) a hlavně mi dává možnost zpětné vazby – kliknu na palec nahoru nebo dolů a dám vědět proč se mi líbí nebo ne – ta, co se mi nelíbí, se mi příště nezobrazí a palec nahoru znamená „chci víc reklamy z téhle oblasti“ – super
Já vím, že nejsem běžný spotřebitel (pokud tedy vůbec někdo takový existuje). Taky vím, že body 7. a 8. nejsou dnes pravděpodobně použitelné na kampaň se širokým zásahem. Ale z odborného hlediska jsem znepokojen svým postojem k televizi. Je nás takových víc? Jak rychle roste skupina lidí, která se na televizi přestává dívat úplně? Kolik je těch, kteří se reklamy zbavují přepínáním nebo pomocí DVR zařízení?
Samozřejmě chápu, co je příčinou „hloupnutí“ televizní reklamy. Je to snaha o efektivitu: televize je drahé médium a každý se snaží nacpat lidem do hlavy co nejvíce informací jak nejrychleji to jde. Vedlejší efekt je ale drsný a kontraproduktivní - nedá se na to dívat.
Nedělám si iluze. V současné situaci bude tlak na efektivitu dále sílit. Zadavatelé a reklamní agentury si tak ale pod sebou podřezávají větev. Z televize se stane médium na úrovni spamu. Ten taky funguje, ale za jakou cenu? Vážně chcete, aby spotřebitelé začali tv spoty nenávidět?
Věci se mění rychle. Pamatuji si doby, kdy jsme klientům radili, aby šli do televize, protože je to „prestižní médium“ a už jen přítomnost tam určitým způsobem posiluje značku. Dnes je to nutné zlo – pro některý typ produktů se zatím těžko hledá alternativa.
Jak daleko je doba, kdy začne reklama v televizi značkám v masovém měřítku škodit?
11. listopadu 2008
EFFIE? Proč plýtvat slovy?
O „české reklamě“ se bavím nerad. Je to stejné jako s politikou – ať debata dopadne jakkoli, hořká pachuť zůstává, jako kdyby se člověk ušpinil už samotným tématem. Proto jsem rád, když to někdo udělá za mě: Volney dehonestuje letošní Effie zpoza hradby své anonymity. Pěkné čtení, které by jistě podepsal každý, komu se letos neurodilo.
Debaty o lokálních cenách za „kreativitu“ či „efektivitu“ se vedou kam až moje paměť sahá a přesto nikdy nikam nedovedly. Jak je to možné? Inu je to prosté, milý Watsone: debatuje se jen uvnitř malého reklamního rybníčku, nikoli tam, kde se děje skutečný byznys. Je to záležitost pouze pro sběratele cen, tedy pro agenturní obdobu filatelistů a numismatiků.
Nikoho jiného to nezajímá.
Debaty o lokálních cenách za „kreativitu“ či „efektivitu“ se vedou kam až moje paměť sahá a přesto nikdy nikam nedovedly. Jak je to možné? Inu je to prosté, milý Watsone: debatuje se jen uvnitř malého reklamního rybníčku, nikoli tam, kde se děje skutečný byznys. Je to záležitost pouze pro sběratele cen, tedy pro agenturní obdobu filatelistů a numismatiků.
Nikoho jiného to nezajímá.
22. října 2008
Finanční krize aneb Na okraj jednoho buzzwordu
Velmi dobře si vzpomínám, co jsem dělal 11. září 2001 (seděl u počítače a CNN sledujíce zprávy – takže jsem celou záležitost pozoroval od začátku v přímém přenosu) a na hospodářskou krizi, která pak nastala. Jak by taky ne: spolu s první a pak i druhou věží WTC šla neodvratně ke dnu i moje tehdejší mikrospekulace na růst zemního plynu. Ta pitomá call opce ukončila mou krátkou aférku s komoditními trhy.
Neodnesl jsem si z ní žádný závratný zisk ani ztrátu, ale měl jsem to štěstí zahlédnout nejplašší zvíře této planety. Není to koloušek z disneyovek ani tato blogerka na idnes. Je jím burzovní obchodník. Běžní lidé mají tendenci předpokládat, že obchodování spočívá v odvaze, používání zdravého rozumu a sofistikovaných analýz trhu (proč by přece jinak byli makléři obklopeni třemi a více obrovskými plochými obrazovkami?). Ve skutečnosti se jedná o vcelku triviální směs chamtivosti, zbabělosti a pubertálního ega (většina obchodníků jsou muži milující drahé hračky).
Existují v zásadě dva přístupy k obchodování:
1. Laikovi pochopitelnější fundamentální analýza, která se snaží porozumět trhu z hlediska skutečných událostí (typu „na Floridě bude mráz, ergo pomrznou pomeranče a bude málo koncentrátu, proto ho teď nakoupím a po mrazech prodám dráž“) - problém je, že faktorů ovlivňujících nabídku a poptávku je tolik, že se systém podobá věštění z křišťálové koule.
2. Technická analýza, vychází z teorie, že všechny fundamentální zprávy se okamžitě promítají do ceny a objemu obchodů a proto stačí sledovat grafy a hledat v nich opakující se vzory typické pro některý projev trhu (růst, pokles, dno...). Což naopak připomíná věštění z kávové sedliny.
Není divu, že se už desítky let vede diskuse o tom, zda je úspěšnější běžný makléř se všemi svými matematickými modely a faktickými analýzami, nebo běžná opice vrhající náhodně šipky do terče.
Důležitým závěrem je, že pohyby na trhu jsou především záležitostí psychologickou. Když strávíte pár měsíců s burzovními daty, uvědomíte si jednoduchou pravdu – růst nastává, když lidé uvěří, že přichází růst, propad nastává, když uvěří, že přichází propad. Hádejte, kdy přichází krize...
Celá ta „globální krize“ je především jednou obrovskou erupcí iracionality. Ti samí „analytici“, kteří před půl rokem strašili svět ropou za 200 USD (momentálně je kolem 70 USD za barel), dnes předkládají katastrofické scénáře „krize“. Tvrdit, že krize vůbec neexistuje by ovšem bylo zjednodušující – v tuto chvíli už je zaseta v hlavách lidí po celém světě a jejich očekávání budoucnosti. Nicméně jeden z jejích hlavních původců – média – je podoben hyperaktivnímu dítěti a nevydrží věnovat souvislou pozornost jednomu tématu. Proto zprávy o „krizi“ pomalu mizí (u nás je např. přebila jiná krize pod názvem „oranžová republika“) a vše se vrací do normálu.
Poučení z „krize“ je myslím především takové, že státy se opět ukázaly být stejně zmatenými a iracionálními účastníky trhu jako ostatní subjekty. Což je další argument pro to, aby se od trhů držely co nejdále. Jediný skutečný výsledek je totiž ten, že chyby zůstaly nepotrestány a dravé ryby teď mají jistotu, že finanční trhy jsou místo, kde se rozdává potrava zdarma. (Ano, mluvím o těch stovkách miliard daňových poplatníků, které zmizely v něčích kapsách díky rozličným „státním zásahům“).
Když jsem si na začátku roku zahrál na prognostika, napsal jsem, že tento rok bude testem spotřebitelského optimismu. To byla velmi dobrá předpověď, protože tak či onak jsem měl pravdu. Nicméně netušil jsem, že náš optimismus pojede na vlně silné koruny a zmrazí ho až fenomén „globální finanční krize“.
I nadále si myslím, že je to právě ukazatel spotřebitelského optimismu (tj. ochoty utrácet), co bychom měli sledovat velmi pozorně. Jeho případný pokles není ani dobrá ani špatná zpráva pro marketéry. Každý trh představuje příležitost vydělávat, klesající stejně jako rostoucí. Ale s hlavou plnou myšlenek „na krizi“ se podniká podstatně hůře.
P.S. Možná jsem fungování trhů popisoval příliš komplikovaně - jestli chcete skutečně jednoduchý obrázek, podívejte se zde.
Neodnesl jsem si z ní žádný závratný zisk ani ztrátu, ale měl jsem to štěstí zahlédnout nejplašší zvíře této planety. Není to koloušek z disneyovek ani tato blogerka na idnes. Je jím burzovní obchodník. Běžní lidé mají tendenci předpokládat, že obchodování spočívá v odvaze, používání zdravého rozumu a sofistikovaných analýz trhu (proč by přece jinak byli makléři obklopeni třemi a více obrovskými plochými obrazovkami?). Ve skutečnosti se jedná o vcelku triviální směs chamtivosti, zbabělosti a pubertálního ega (většina obchodníků jsou muži milující drahé hračky).
Existují v zásadě dva přístupy k obchodování:
1. Laikovi pochopitelnější fundamentální analýza, která se snaží porozumět trhu z hlediska skutečných událostí (typu „na Floridě bude mráz, ergo pomrznou pomeranče a bude málo koncentrátu, proto ho teď nakoupím a po mrazech prodám dráž“) - problém je, že faktorů ovlivňujících nabídku a poptávku je tolik, že se systém podobá věštění z křišťálové koule.
2. Technická analýza, vychází z teorie, že všechny fundamentální zprávy se okamžitě promítají do ceny a objemu obchodů a proto stačí sledovat grafy a hledat v nich opakující se vzory typické pro některý projev trhu (růst, pokles, dno...). Což naopak připomíná věštění z kávové sedliny.
Není divu, že se už desítky let vede diskuse o tom, zda je úspěšnější běžný makléř se všemi svými matematickými modely a faktickými analýzami, nebo běžná opice vrhající náhodně šipky do terče.
Důležitým závěrem je, že pohyby na trhu jsou především záležitostí psychologickou. Když strávíte pár měsíců s burzovními daty, uvědomíte si jednoduchou pravdu – růst nastává, když lidé uvěří, že přichází růst, propad nastává, když uvěří, že přichází propad. Hádejte, kdy přichází krize...
Celá ta „globální krize“ je především jednou obrovskou erupcí iracionality. Ti samí „analytici“, kteří před půl rokem strašili svět ropou za 200 USD (momentálně je kolem 70 USD za barel), dnes předkládají katastrofické scénáře „krize“. Tvrdit, že krize vůbec neexistuje by ovšem bylo zjednodušující – v tuto chvíli už je zaseta v hlavách lidí po celém světě a jejich očekávání budoucnosti. Nicméně jeden z jejích hlavních původců – média – je podoben hyperaktivnímu dítěti a nevydrží věnovat souvislou pozornost jednomu tématu. Proto zprávy o „krizi“ pomalu mizí (u nás je např. přebila jiná krize pod názvem „oranžová republika“) a vše se vrací do normálu.
Poučení z „krize“ je myslím především takové, že státy se opět ukázaly být stejně zmatenými a iracionálními účastníky trhu jako ostatní subjekty. Což je další argument pro to, aby se od trhů držely co nejdále. Jediný skutečný výsledek je totiž ten, že chyby zůstaly nepotrestány a dravé ryby teď mají jistotu, že finanční trhy jsou místo, kde se rozdává potrava zdarma. (Ano, mluvím o těch stovkách miliard daňových poplatníků, které zmizely v něčích kapsách díky rozličným „státním zásahům“).
Když jsem si na začátku roku zahrál na prognostika, napsal jsem, že tento rok bude testem spotřebitelského optimismu. To byla velmi dobrá předpověď, protože tak či onak jsem měl pravdu. Nicméně netušil jsem, že náš optimismus pojede na vlně silné koruny a zmrazí ho až fenomén „globální finanční krize“.
I nadále si myslím, že je to právě ukazatel spotřebitelského optimismu (tj. ochoty utrácet), co bychom měli sledovat velmi pozorně. Jeho případný pokles není ani dobrá ani špatná zpráva pro marketéry. Každý trh představuje příležitost vydělávat, klesající stejně jako rostoucí. Ale s hlavou plnou myšlenek „na krizi“ se podniká podstatně hůře.
P.S. Možná jsem fungování trhů popisoval příliš komplikovaně - jestli chcete skutečně jednoduchý obrázek, podívejte se zde.
20. října 2008
Kriminálka Anděl: Pomáhat a chránit
Únava spojená s leností mě dnes přikovala k dalšímu dílu Kriminálky Anděl. Myslím, že tomu na ČSFD trochu křivdí. Je to povedený seriál, byť je to jen klon všech těch C.S.I. Las Vegas, C.S.I. New York a C.S.I. HorníDolní. Zajímalo by mě, jestli Nově přispěla Policie České republiky. Pro revitalizaci jejich otřesného brandu je totiž tento seriál zdaleka největším počinem od chvíle, kdy Jakuba napadlo napsat policistům na všechna viditelná místa, kvůli čemu tady vlastně jsou (ano, aby „pomáhali a chránili“).
Na závěr přidám osobní zkušenost: Musím říct, že když jsme posledně na chalupě volali na tamní oddělení kvůli tomu, že se nám tam někdo vloupal, tak byli milí. Je to drobnost, ale přesně na základě takových drobností vznikají silné značky.
Na závěr přidám osobní zkušenost: Musím říct, že když jsme posledně na chalupě volali na tamní oddělení kvůli tomu, že se nám tam někdo vloupal, tak byli milí. Je to drobnost, ale přesně na základě takových drobností vznikají silné značky.
26. srpna 2008
Wipeout: tip pro horkou letní obrazovku
Řekl bych, že člověk bez dovolené nemá v létě náladu na nějakou komplikovanou intelektuální zábavu. A pro nás, takto postižené, je přesně stvořena nová americká zábavná televizní show Wipeout. Nenutí nás přemýšlet a dovolí nám vypnout mozek při sledování toho, jak si soutěžící snaží ublížit na krkolomných a absurdních překážkách. Pořad se inspiroval kromě jiného fenomenální japonskou sérií Takešiho hrad, která kdysi šla i u nás. Pro úplnost je třeba říci, že Wipeout ve sledovanosti předstihl dosavadního krále televizních show, America's Got Talent. A to je co říct.
Wipeout najdete pochopitelně na Youtube, v lepší kvalitě pak na Rapidshare (třeba tady).
Pokud vás nejnovější trend televizní zábavy neoslovil, můžete si přečíst něco inteligentního, např. proč všichni používáme Youtube i když máme Stream nebo iDnes.tv: píše o tom Vreco.
Wipeout najdete pochopitelně na Youtube, v lepší kvalitě pak na Rapidshare (třeba tady).
Pokud vás nejnovější trend televizní zábavy neoslovil, můžete si přečíst něco inteligentního, např. proč všichni používáme Youtube i když máme Stream nebo iDnes.tv: píše o tom Vreco.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Příspěvky
