Chuť fastoodu v krizi

Mám spoustu ohavných spotřebitelských úchylek. Kupříkladu kupuji Beaujolais nouveau v Lidlu a ochutnávám každou novinku vyprodukovanou fastfoodovými řetězci. Kladivo krize však nejspíš dopadá i na ně, protože většina z nich připravila různá "krizová menu". Dost dobře si umím představit, že se část cenově citlivých zákazníků vrátí k "vlašáku se dvěma", a s tím je jistě třeba bojovat.

Pokud bych měl výsledek hodnotit z hlediska zákaznické brand experience, pak u mě rozhodně prohrává Subway - jejich mikrosendvič nezažene hlad a jakmile koupíte dva, dostáváte se cenově nebezpečně blízko nabídce dne, která je kvalitativně nesrovnatelná. A to je hlavní problém: zatímco B Smart od KFC představuje zmenšenou variantu klasické chuti, Baby Subs jsou senzoricky úplně jiná písnička.

Boulevard ani Burger King zatím na krizovou notečku moc nehrají a tak u mě vyhrává Mc Donald's, který má nejlépe cenově segmentovanou nabídku a za pade tam dostanete asi nejvíc muziky.

Pro mě jsou ovšem nejzajímavější rozličné speciální edice a inovace. Podle nich hodnotím skutečnou kvalitu nabídky jednotlivých řetězců. Většina bitev se doposud vedla pouze mezi KFC a Mc Donald's, ale letošní závěr roku má překvapivého vítěze. KFC zcela rezignovalo na novinky (kromě sladkostí, na které bych upřímně šel raději jinam), v Boulevardu jsem zažil vždy spíše zklamání (naposled zabodovali s bagetou postavenou na tatarce a rybích prstech - to už je ale dlouho) a Mc Donald's má body spíš za snahu. Je pravda, že představil nejvíce novinek, ale nic chuťově nepřebilo klasickou nabídku. Takže přestože oceňuji odvahu předhodit Čechům opravdu pálivé jídlo (Big Jalapeňo), jednoznačným vítězem je pro mě BK a jeho fenomenální Angry Whopper.

Kvality Burger Kingu neoceňuji jenom já. Klasický Whopper obsadil čestné desáté místo v žebříčku best burgerů Czech please a ocenění přišlo i z Fast Food Žurnálu, který asi jako jediný cíleně mapuje lokální junkfood.

Takže dobrou chuť, až budete potřebovat něco rychlého a kalorického.

Stesk po bezcílnosti (k výročí listopadu 89)

Vzpomínám si, jak jsme v dětství šli s otcem na procházku na Malou stranu. Byl vánoční čas a sníh pokryl neudržované, špinavě šedé ulice bílým popraškem jako když babičky sypaly práškový cukr na perníkové domečky. Bylo ticho a prázdno. Jednou za čas jsme potkali zachumlanou postavu, ale pokaždé přešla na druhý chodník. V tom tichu jsme slyšeli pouze vlastní kroky. Připadal jsem si jako v nějaké pohádce. Nebo filmu z První republiky.

Hezká vzpomínka. A doufám, že také vzpomínkou zůstane. Praze víc sluší rušivý a znepokojující tep života než 40 let zimního spánku.

Mladá fronta píše o věcech, po kterých se lidem stýská. Já mám vzpomínky, ale nemám stesky. Že prý jsme například žili kulturněji. Ve světě převrácených hodnot jsme skutečně silněji vnímali umění - třeba nelegální nebo pololegální knihy, filmy a koncerty. Cenzoři nás ochraňovali před určitou formou braku, ale na oplátku nás zahrnovali jinou. Na TV Barrandov momentálně běží Major Zeman, zřetelný příklad tehdejší šmíry, která neobstojí před žádným kritickým měřítkem. Na reálsocialismu jako takovém nebylo nic dobrého a kdokoli tvrdí opak, pouze živí své iluze.

Vybavuji si ten zvláštní pocit bezcílnosti, když jsme se spolužáky v pubertě prolézali Prahu připomínající na správných místech město duchů. Náplavky u Vltavy, zanedbané stráně, zapomenuté výhonky průmyslových komplexů představovaly zvnějšnění mého stavu mysli. Náš život měl nulovou perspektivu. Na výběr bylo kolaborovat s režimem (jít do „Strany“), dělat zbytečnou práci nebo se stát věčným outsiderem v disentu. Začali jsme poslouchat a žít punk. No Future.

Rok 1989 byl dobou dnes nepřestavitelného patosu.

Všechny to cinkání klíči, společné zpívání a dojímání… Bylo to zvláštní. Asi jako když si poprvé vezmete extázi a všichni lidi na světě vám přijdou ohromně milí a plyšoví na dotek.

Během Palachova týdne jsem dostal pohlavek od estébáka. Tím moje hrdinství končí a z komunismu jsem odešel pouze na levelu "zlobivé dítě". Pak už jsem pouze stál na správné straně. Když se nás stávkový výbor zeptal, jestli odvolat moc milého komunistického ředitele gymnázia, hlasoval jsem poslušně - za jeho odvolání. Jaké si nás vychovali, takové nás měli.

Večer sedmnáctého listopadu 1989 si vybavuji zcela živě. Vylezli jsme s kámošem na střechu PAKULu, abychom se po pár pivech pokochali výhledem na večerní Prahu. O demonstraci jsem shodou okolností nic nevěděl (nezapomínejte, že nebyly mobily ani Facebook). Mezi sedmou a osmou hodinou jsem však pocítil zvláštní záchvěv sounáležitosti a soucitu s celým lidstvem. Nevím, co to bylo. Možná jsem se napojil na kolektivní nevědomí, možná to byl side-effect mizerného piva a možná jsem si to jen vymyslel, aby ta historka měla šťávu.

Každopádně když jsme slezli ze střechy a pokračovali na další pivo, dávali jsme si ho už v jiné realitě.
Mé generaci přisoudily sudičky svět ovládaný diktaturou. Svoboda byla nepovolený termín (pokud nešlo o Ludvíka). Znali jsme ji jen jako útěk do privátních sfér - ať už do knih nebo do zahrádkářských kolonií a chalup. Když jsme vyrůstali, stavěli jsme si v hlavách zdi cely. Svět byl definován hranicemi zakázaného a povoleného. Snili jsme o tom, že ty zdi jednoho dne zbouráme. Ale naše sny o svobodě, byly představy vězně, který desítky let prožívá dopředu tu chvíli, kdy si sedne do restaurace a objedná opravdový steak a čerstvě natočené pivo.

Svět, ve kterém žijeme, není svět našeho dětství. Už začínáme tušit, že svoboda neznamená jen větší výběr u regálu a porno v televizi. Ale že její součástí je i odpovědnost za zmiňovaný kus hovězího a točené pivo.
Husákovy děti svobodu osahávají, strkají si ji do pusy, šťouchají ji prstíky do očí, čichají k ní, olizují ji a prostě se ji všemi smysly snaží integrovat do svého světa. Tunelují ji, zneužívají, bezostyšně konzumují, pomlouvají, bojují za ni či před ní utíkají. Každý podle své nátury.

Kecal jsem. I mně se občas zasteskne. Po té bezcílnosti a prázdnotě. Po černobílém světě s jasně rozdanými rolemi.

Tak se projevuje můj strach ze svobody.